XCIX. Nečekané shledání s ještě nečekanějším koncem

Čas od času do Brna samozřejmě musím – osobní konzultace jsou tu a tam nutností, a tak si rád udělám pauzu od věčného psaní doma na počítači a vyrazím na jedno- či dvoudenní výlet za vedoucím práce a starými známými.
Že přijedu, dám hošanům na Tvrdky samozřejmě vědět dopředu – taky mě rádi uvidí. Občas taky ne – taky jsem jim udělal pár milých přepadovek, kdy jsem se zjevil u nich na jedničce bez varování; o to milejší jejich překvapení bylo, nicméně vždy se okamžitě rychle vzpamatovali a nabízeli nocleh, kterého jsem ve většině případů ani nemusel využít.
Jak už jsem říkal, jedná se většinou o setkání plánovaná, čekaná; o to milejší a překvapivější jsou jejich opaky. Tuhle jsem zas jednou přilít na konzultaci. Zase odlítnu a vyrazím se podívat na staré dobré Tvrdky.

Už tehdy, kdy jsem tu končil prezenční studium, se s nimi udála radikální změna: zmizely nám vrátné. No ano, už je to tak – Správa kolejí a menz zkrátka potřebuje šetřit, kde se dá, a tak rozhodla, že na „menších kolejích“, tedy Tvrdkách a Míráku, vrátné prostě zruší. Stejně právě dvě z nich daly výpověď a další dvě jdou do důchodu... a teď se podržte – nyní teprve totiž přichází pointa: taky vás napadlo, že když studenty nebude mít občas kdo okřiknout, bude z kolejí za pár dní nejspíš kůlnička na dříví? Napadlo to i Správu, a tož vymyslela úžasnou alternativu: koleje budou večer co večer jezdit kontrolovat securiťáci. Říkáte si, že tož to je asi pěkně naprd, jelikož výjezd bezpečnostní agentury taky asi stojí nemalé peníze? Přesně tak. Jenže milá Správa si spočítala, že když tuto částku vynásobí počtem dnů v měsíci, vyjde jim přece jen o pár tisícovek méně, než by musela vydat na plat pro vrátné...

Zajdem se taky podívat do nové počítačové pracovny. Pár měsíců jsem tu dělával pomocnou vědeckou sílu, tak se zase uvidím se starými kolegy.

Jé...

Službu má momentálně jeden nativizovaný Bulhar, se kterým se moc nemusím, ale...

Usměje se na mě, což, jak jsme už poznali, u ní moc nebývá zvykem, a padneme si do náruče. Divadlenice Míša, ona krásná „ledová královna“, pamatujete na ni?

„Pojďme spolu do menzy, jako zastara,“ navrhne se zákřenem.
„To mi neprojde, mám přerušený studium,“ namítám.
„Tak pojď na moji kartu, pak mi to dáš.“


V ideálním prostředí naší staré dobré menzy zavzpomínáme na staré dobré časy. Nemohu taky nezanostalžit na tu krásnou tmavovlasou kuchařku, která ve mně měla léta tajného divokého ctitele a která mě pak zarmoutila svým odchodem.
„Byla ti dost podobná,“ povídám Míše.
„Neřikej... a kde je teď?“
„Nevím... prostě říkali, že už tady není.“
„Třeba je na mateřský,“ zaculí se, vědouc, co se mnou takováhle poznámka asi udělá.
„To ani nestraš,“ zblednu. Možné to samozřejmě je, ale radši to nevědět, že...

Jenže Míša, pobavená úzkostí, kterou u mě právě vyvolala, už se zvedá ze židle a jde krutou pravdu zjistit.
„Jak se jmenuje?“ houkne na mě polohlasem. Jméno jsem jí mohl zamlčet a tím pátrání po pravdě zhatit. Ovšem touha vědět byla silnější...

„Je to tak,“ vrací se po chvíli s ortelem. „Je na mateřský.“
Zhroutím se zdrceně do židle a notnou chvíli mlčím, což je už samo o sobě nezdravou známkou, a Míša má opět práci udržet vážnou tvář. „Zničila jsem ti život, viď?“ dobírá si mě se zášklebem.

Z menzy do knihovny – tady jsme to tak dlouho neviděli, že, maximálně při půjčování materiálů na bakalářku. Ve studovně sedí ňákej obyčejnej šedivej starej chlap, evidentně odkudsi odjinud, a dělá, že tu není.

Pamatujete? Kdysi jsem vám říkal, že budeme jednou mít tu „čest“ ho poznat.
Prohodí k sobě s Míšou cosi francouzsky.

Taky nevěříte vlastním uším?

„To je přítel,“ máchne k němu Míša rukou. Naskočí mi husí kůže.
„Coo... takovej nad hrobem?“ ujede mi překvapeně.

Už o tom se stejně zhnuseným údivem psal úžasný současný britský spisovatel Julian Barnes, kterého jsem si stačil zamilovat na jednom z posledních seminářů: to mi vysvětlete, co ty mladý krásný ženský mají na starejch chlapech. Vždyť by se z toho jednomu zved žaludek.

_ _ _


Zůstanu do druhého dne a teprve potom se vypakuju: do menzy tentokrát sám, s báglem na zádech, ať pak můžem rovnou na vlak.

No koho tu opět nepotkám, že... to je prostě osud.

Společně se tomu unisono uchechtneme.

„No heleď,“ kření se vyčítavě, „von to včera vycejtil, cos o něm říkal. Jsem to pak musela žehlit.“
Proč by něco musela žehlit? Myslím, že to, co si o něm budou lidi okolo šuškat, mu musí bejt naprosto jasný. Nejsem první ani poslední...

Ještě chvíli pokecáme. Zase se dlouho neuvidíme...

„No nic... musím jít,“ zašlebí se Míša náhle. „Stařec čeká.“

Sklušu se schodů na menzovní záchod – tož tady jsem taky dlouho nebyl. A – lidi, podržte mě – koho neuzřím...

„Ach, dobrý den... vy jste mi zlomila srdce, když jste nás opustila.“ Naší bývalé čarokrásné kuchařce se zřejmě zastesklo a přišla se podívat.
„No jo no, to víte, našla jsem si lepší místo, to se nedá nic dělat...“ dají se její sladké rtíky na okamžik do pohybu. Moment – cože to...?
„Já myslel, že jste na mateřský. Aspoň mi to říkali...“
„Kdepak, já už mám děti velký.“

Uff, tak aspoň nějaká úleva – to, že si najde mladá kočka lepší džob, s tím se holt musí počítat...

Mastím na nádraží – chceme-li pěšky, máme to tak tak. Ovšem podle mého názoru se z menzy na nádr jet stejně nevyplatí. Pěšky to máte rovnou čarou přes pěší zónu, stačí ostrým vlčím během sešustit kopec. Šalina to bere zdlouhavě okolo obloukem přes Šilingrák, divže ne okolo celý zeměkoule...


Jen co koupím lístek a naskočím, už vypravčí hvízdá. No jo, jako vždycky – přesně načas. S úlevou se rozvalím v sedačce a zaříznu to, ani nevím jak. Taktak že se stačím probudit, přesně když přijíždíme na hradecké nádraží a průvodčí si vzpomene, že chce vlastně taky vidět jízdenky.

ZÁKAZ ZDRŽOVATI SE V BLÍZKOSTI KLAPEK V DOBĚ VYPRAZDŇOVÁNÍ! Hlásá nápis na mašině, do níž v Hradci přestoupím. Takhle vytržený z kontextu zní hláška opravdu prapodivně. Dobrá, tak až se budu vyprazdňovat, dám pozor, abych nebyl v blízkosti klapek. Nebo jak to je...

No tož sorry, ale když tak člověk vidí starce nad hrobem po boku mladé atraktivní krásky, vyprázdnil by se z toho klapky neklapky.

poslal anglista, 13.09.2009, 18:58:00, Komentáře (0)

XCVIII. Prosazení a usazení

Od podzima jsem se musel uchýlit k přerušení studia, jelikož když mám všechny zápočty splněny a budu dojíždět jen na konzultace nový bakalářky, bylo by jednak jaksi zbytečné se v Brně zdržovat a platit ještě za kolej, a jednak by si za to už neváhali a inkasovali pěkný prachy. To ještě netuším, že se prosadím ve zcela jiné oblasti, k níž, jak už to tak bývá, přijdu zcela náhodou.
Po ročním „matění“ anglické verze scrabblu přes internet se mi zalíbí interakce s živými hráči – seznám, že je to stokrát lepší než hrát jaksi „samotářsky“; napadne mě zcela logicky, zda se scrabble přes internet nedá hrát i v češtině. Vskutku takovou možnost objevím – stačí zagooglit. No a pak už byla jen otázka času, potkat zde někoho z Trutnova a jejím prostřednictvím se dozvědět o – již tehdy věhlasném – scrabble klubu Parnas se sídlem v Jaroměři.
Tož jdu na vlak – no, nejdu, samozřejmě, ale uháním. Tyhle polední vlaky stihnout bejvá holt pro nás sovy problém, kór když chce předtím člověk aspoň sithnout kafe a snídani.
No co myslíte – dorazím a můžu mu tak akorát zamávat. Těsně před nosem, jako dycky. Naštěstí tu stojí tahle mladá pěkná průvodčí, která mimo to, že je na ni pěknej pohled, mi sdělí, že za hodinu jede další.
Což je vlastně dobře, protože jsem stejně chtěl do banky, aspoň to můžu všechno vyřídit už dneska.
No já myslel, že nebudu. První věc je samozřejmě fronta, že – jako vždy, když chcete peníze. A když už je konečně držím v hrsti a chystám se vysmahnout, můžete hádat třikrát, co ta baba.
Přesně. „Posaďte se, pane, mám tu čest vám nabídnout tuhle suprovou výhodnou půjčku.“
„Pardon, slečno, ale mně za chvíli jede vlak, mám to tak akorát.“
Jenže znáte bankovní úřednice. Naschvál jsou mladý a hezký, aby se na vás přesně v tuhle chvíli mohly sladce usmát a otázat se: „A kdy že vám to přesně jede, pane?“
„Za čtvrt hodiny,“ povidám nervózně.
„Výborně,“ nepřestává se usmívat úřednice. „My spolu budeme hotoví během pěti minut, no a za těch zbylých deset můžete ještě pořád v pohodě dojít na nádraží, aniž byste musel spěchat.“
Není divu, že do klubu, průměrný věk jehož členů je padesát let, rádi přivítají mladou krev – ovšem tehdy ještě netušili jakou: sice mladou, leč hrající scrabble již od doby vzniku existence jeho české verze, tedy už nějakých třináct roků. Přesto mě samozřejmě nejprve zkušebně nasadí proti nejslabšímu hráči. Rozsekám ho během chvíle na maděru, jakožto po něm i jeho manželku; načež jim dojde, že to se mnou nebude zas až takový med, a pošlou proti mně čím dál výkonnější hráče; když přemůžu i vysloužilého vymetače turnajů Jirku Kracíka, který to kdysi dotáhl až na bramborovou medaili, dostávám konečně možnost rozdat si to přímo s klubovým předsedou, inženýrem Zbyňkem Burdou z Třebechovic pod Orebem, mistrem republiky z roku 1998.
To už tak blesková partie není. Zbyněk je přemýšlivý typ, a obzvlášť když mu někdo zatápí tak, jako se to teď daří mně. Takže zatímco my jsme sotva v polovině, ostatní dohrávají a zvědavě se plouží k naší desce okukovat za zády, jelikož předpokládali, že budu samozřejmě tou dobou už dávno na lopatkách. Jenže to se spletli. Poznají, že s oblibou sázím na hrací plochu binga – tahy, v nichž užijete všech sedm písmen naráz a dostanete prémii padesát bodů; no ano, to, o co se pořád tak marně snažil Procházka a vymejšlel si kvůli tomu ty svoje slovní patvary – , a tak, když mi i tento bývalý mistr republiky Burda podlehne, shodnou se, že to už přestává všechno.
„Jestli seš takovej talent, pojď si to rozdat s Pavlem.“

Pochopil jsem správně, že tady přestává veškerá legrace. Zatímco Zbyněk byl sice před deseti lety mistrem republiky, avšak nezřídka se stává, že „nemá svůj den“ a skončí na turnaji třeba i mezi posledními, Pavel Žibřid, proti němuž nyní usedám, sice mistrem republiky dosud nebyl, leč konči zásadně na předních místech, z kvalifikačních turnajů má již pěknou sbírku medailí a ze samotného mistrovství republiky tři bronzové. Na svých pětatřicet let toho tento náchodský lékař má za sebou víc než dost, a tak, když uběhne takových dvacet minut, začnou se trousit první diváci špízovat, jak nám to jde, stavíce mě v úžas, jaký rozruch jsem tu stačil způsobit, a předpokládajíce, že mě Pavel již bude dávno nemilosrdně drtit.
Jaké to však překvapení, když zjistili, že je mezi námi stále vyrovnáno.
„Tak co, jak to jde?“ prohodil někdo řečnickou otázku, ač to viděl před sebou na našich partiářích.
„Mám s ním práci, čoveče,“ mračí se Pavel v pekelné soustředěnosti. „Neruš, prosím tě.“

Stařec schlíple odtáhl s ústy dokořán, nemohl si však pomoci připlížit se zpátky, když se naše partie chýlila ke konci.
„Neuvěřitelný. Takovej mladej... to jsem myslel, jaká to bude brnkačka.“
Blíží se rozhodující tah. Z pohledu Jirky Kracíka správně vyčtu – pekelně se soustřeď a máš to v kapse!
Takže zatímco jeden z mých budoucích oblíbených soupeřů, vysloužilý pardubický mašinfíra Vláďa Vladyka, již seznal, že mám podobný styl jako on, tedy že tah sázím na hrací plochu již po pár vteřinách, nyní využiju na tah téměř celé dvě minuty, na něž mám právo. Nakonec vypotím na ztrojnásobenou hodnotu slovo VÝSTUP za čtyřicet bodů a partii prohrávám na odpis o body, které bych spočítal na prstech.
Trojnásobný bronzový medailista Pavel Žibřid si mocně oddechne, zatímco několik přihlížejících by málem proskočilo stropem. „Ty vole, kdybys místo VÝSTUP dal VÝPUSTI, mohs to ještě vyhrát...!“
No jo, kdepak já a technika, tyhle termíny mě v životě nenapadnou. Pasivní znalost...
„No, každopádně... seš talent. Musíš s náma na turnaj!“ přesvědčí mě Pavel. Ten se koná ještě tutéž sobotu, čili za dva dny, na opačném konci republiky, v hlubinách Šumavy ve vísce Volyně. „Dneska máš akorát poslední možnost se přihlásit, takže když vyplníš a odešleš přihlášku, hned jak přijedeš domů, ještě se vejdeš. Beru nás autem, měl bych tam mít místo, ale Trutnov je z ruky. Takže bych to viděl tak, jel bys vlakem do Český Skalice a tam bychom tě v šest ráno vyzvedli na nádraží.“

_ _ _


Nemohl jsem té noci ani spát; musela být nějaká divná konstelace. Inu, aspoň jsem se nemusel obávat, že zaspím. Hrcnu si k počítači a hraju scrabble přes net, dokud jsou k dispozici alespoň nějací soupeři; ve tři čtvrtě na čtyři ráno se sbalím a odcházím. Snad něco naspím v autě.
Dorazí pro mě přesně na čas, takže nemusím ani čekat. Vzal jsem s sebou knihu od Harukiho Murakamiho – měl jsem vítr, abych se cestou nenudil. Ovšem zbytečně, jelikož jsem to samozřejmě zaříz, jen co jsem nalez do auta, ani jsem nevěděl jak.
Když jsem se probudil, právě jsme opouštěli Prahu. Podle Pavlových slov máme čtvrt hodiny sekeru, ale snad to naženem.
Nahnali. Turnaj začíná v devět. Ptáte se, jak to dávám, když jsem ten noční pták? No, dát to prostě musím, a nakonec, vždyť jsem se vlastně i docela dost vyspal.
V prvním kole víte houby, koho dostanete. Hráči se rozdělí na „lepší“ a „horší“ polovinu a hráč z jedné poloviny dostane vždy hráče z opačné poloviny – to aby si ti z té dolní moc nemysleli, tak raději dostanou hned v úvodu po držce.
„Ty seš ale smolař...! Tě lituju, člověče.“
To jako já. Proč...?
„Do prvního kola jsi schytal Lašťovku...!“
„To mi nic neříká.“
Bodejť by taky jo, když je to můj první turnaj.
„No jo, vlastně... ale je to tak pro tebe asi lepší.“
Dnes se dvouletým zpožděním, kdy je můj rating dávno vyšší než Lašťovkův, se mám chuť zasmát. Tehdá mi to ovšem samozřejmě na optimizmu nepřidalo...

Pavel si chtěl dát odjezd na svůj stůl, když však viděl, jak se Lašťovka, vida mě, šklebí pod vousy, byl hned zpátky.
„Tenhle mladíček že bude mým soupeřem, jo?“
To Pavla celkem namíchlo, načež mu tedy vyčiní:
„Poslouchej, chlape, není to ani tejden, co k nám tenhle, jak řikáš, mladíček, přišel do klubu. Všechny nás tam rozsekal a i já s ním měl co dělat; kdyby neudělal chybu v závěru, porazil i mě. Za tu krátkou dobu se stačil stát druhým naším nejlepším bingařem. Takže bacha na něj.“
Načež odkráčí a já jsem za tu filipiku vděčný, dodala mi pěkně odvahy a soupeře postrašila, co jsme si víc mohli přát.
Byla to sice pravda, leč nebudu to natahovat – Lašťovka mi dal pohul. Ne zas až takovej – 430:310, ale holt jo. Však to znáte – hromada bing, a není je kam dát. Jedno jsem proti němu usmolil, jenže on mi tam vrznul tři a neškrt jsem si... ještě byl tak laskavej, že se mě u posledního svého binga optal, jestli chci dát protest. Což jsem řek, že ne – z češtiny jsem míval vždycky za jedna a věděl jsem tudíž, že je správně. Tož jsem si alespoň ušetřil trestný křížek.
Nepřílš povzbuzující začátek, co?
„Z toho si nic nedělej,“ říká mi Pavel, když si přijde, jak má ve zvyku, zapsat výsledky partií všech klubových členů na společný arch papíru. „Měls prostě tu smůlu, žes schytal hned zkraje těžkýho soupeře. Příští kolo to bude lepší.“
Nebylo. Po Lašťovkovi začala série soupeřů něžného pohlaví, ale jak proti Věře Majtánové, tak proti Barboře Hrůzové svoje partie opět projedu, ač tu později zmíněnou jen o třiatřicet. Na svědomí to měla opět binga, co je nebylo kam dát, mrchy; poněkud fanaticky jsem to hrotil a propassoval v obou případech polovinu partie, doufaje, že mi soupeřka na bingo nevědomky nahraje. Nestalo se, pochopitelně...
„Víš,“ povídá mi Pavel, „nesmíš se na ty binga tak upínat. Když budeš pořád passovat, soupeři akorát dojde, že máš bingo a nemáš ho kam dát. Jenže ti just nenahraje. Takže ti nezbude než zamáčknout slzu a to bingo holt rozbít...“
Jako bych si vzal jeho radu k srdci, svou další soupeřku, Zdenku Růžičkovou, porazím – 298:265. Však se mi tentokrát bingo podařilo zahrát, cha...
Byl jsem s ní poněkud dřív hotov, tož si zajdu po hře na drink a do umývárny – jako bych tušil, že na další partii potřebuju bejt švihák, juknul jsem se i do zrcadla. Musel jsem zkonstatovat, že by to vskutku chtělo aspoň zastřihnout knír.
Nevěda, jaký pozoruhodný zážitek mě čeká, až sem do umývárek zase příště zavítám, opustím toto místo a vrátím se do hrací místnosti, kde už mě nastávající soupeřka čeká.
Kristýna Obdržálková. Krásná jako obloha s červánky – takový ten typ, pro který jsem měl vždycky slabost. Křehounká jako víla, tmavovlasá, s nádhernými rudými rty a otevřenou povahou. Jedna z mála soupeřek, které mi nabídly tykání – většina ostatních dam si raději držela odstup.
Ještě že jsem si předtím zaběh do tý koupelny.
Byla jedním z poměrných nováčků na turnajích, a tak ji porazím i navzdory okouzlení. Koneckonců byla přítelkyní samotného pořadatele turnaje. Skončila na turnaji coby úplně poslední, ále což – mé největší vítězství teprve mělo přijít.
Právě teď.
Ovšem tahle na první pohled velice charizmatická osoba, má nastávající soupeřka Saša Willerthová, si svůj image brzy zkazí. Samozřejmě ještě vím houby, o koho jde, a už vůbec pranic o tom, že je na žebříčku v první padesátce. Za maximálního využití prémiových polí to i navzdory jejímu bingu vyhraju 330:319 a členové klubu mají oči navrch hlavy. Se Sašou si to následně na dalších turnajích v příštích letech rozdám ještě dvakrát a just v obou případech opět vyhraju, pročež nabudu pocit, že už mě musí úplně nenávidět. Teprve potom... ale nepředbíhejme.
Po Saše dostanu Jirku Kracíka – idyla končí. Jde sice o čerstvého kamoše z klubu Parnas – nicméně jelikož jsem ho tehdy hned po svém příchodu stačil rozsekat, bude coby zapálený hráč jistě toužit po odvetě. Vysloužilý vymetač turnajů, který kdysi, když byly ještě v plenkách, dokonce soupeřil o bronzovou medaili, mi to tu za to všechno pěkně natře. Můžu si za to ovšem trochu sám  – nechám se opět svést „skoro-bingy“ v zásobníku, no a než z nich dám dohromady binga skutečná, Jirka mi se svým skóre dávno uteče. Závěr je tím pádem zajímavý – 333:258 pro Jirku, avšak na binga 2:0 pro mě.
Což je mi ovšem v celkovém skóre prd platné, že.
Kdybych byl znal svého předposledního soupeře, byl bych věděl, že jsem odepsaný předem. Pavel Vojáček, který jezdí na turnaje už nějaké to léto společně se synem a oba už mají pověst scrabblových démonů, mě roznese na kopytech zhruba rozdílem jednoho binga – 302:379, načež mi je jasné, že má vítězství jsou tímto pro dnešek zřejmě spočtena. Karta se obrátí – jak jemu, tak mé poslední soupeřce zajistí výhru pro změnu jejich binga. Jiřina Lehká, ona má poslední soupeřka, vytvoří kontrast k Saše Willerthové, která protáčela panenky s tím, že jsem moc hlasitý:
„Pojďte sem, musím vám něco říct.“
Ty jo, neděs mě.
„Jsem už starší člověk a špatně slyším. Mohl byste ty svoje skóre prosím na mě křičet...“
Byl to tedy boj, vyrovnaný až do morku kostí – nakonec, jak už jsem avizoval, rozhodlo Jiřinino bingo, ale ani tak neprohraju o moc. 306:327. Nicméně konečné pořadí je i tak bída  – holt jako nováček na turnaji nemůžu čekat zázraky.
„Copak? Vypadáš nějak sklesle.“
„Ále, to víš. Jednačtyčicátej z šestačtyřiceti, kdo by se radoval...“
„Ty vole, to je na nováčka dobrý! A nezapomeň – porazils Sašu Willerthovou!“
„No a ...? To je tak dobrá?“
„Prej dobrá...! Postrach turnajů je to!“

Nejlepší slovo turnaje, za celých sto devatenáct, položil sám prezident scrabblové asociace Jarek Nohavica – hamižným. S ratingem si trochu pohorším – ale to se spraví...

_ _ _


Tož je konec ledna a my razíme opět na turnaj. Je to pro mě tentokrát malinko dobrodružnej termín, neboť v sobotu v noci se vrátím a hned následující neděli odfrčím pro změnu do Brna složit zbytek bakalářských zkoušek…
Noční pták, jímž jsem, si pro jednou zas změní režim, v deset zahučím do postele, ať můžu v pět ráno vlakem do Český Skalice, kde si mě slíbili autem vyzvednout Pavlik Žibřid alias FrantaVykopávka, kterého jsem v komentáři loňského volyňského turnaje chybně nařkl ze získání titulu mistra republiky (za což se dodatečně hluboce omlouvám), a Jirka Kracík alias Jarkazeseveru (bramborový (!) medailista, jemuž jsem naopak o jedno místo nechtěně ukřivdil).

Měli jsme v plánu nabrat cestou ještě – tentokrát skutečného – mistra republiky Zbyňka Burdu, jemuž dali kolegové Náchoďáci za úkol dojet na vlakáč do Hradce, neboť ty jeho Třebechovice jsou poněkud z ruky, asi podobně jako můj Trutnov.
Dorazíme přesně načas.

Jenže milej inženýr nikde.

Nezbývá než čekat.

Tři čtvrtě. Burda nikde.

No dobrá – třeba má vlak zpoždění. Koneckonců pravý význam zkratky ČD zná v republice každej.

Jenže my času dost bohužel nemáme. Nervozita stoupá, zejména u Pavla, stresovaného řízením o závod.

Tři čtvrtě a pět.
Burda nikde.

Pavel sebou nervózně šije a pohrává si s mobilem, ruka ho svrbí, ale rozhodne dát mu ještě dalších pět minut.

Šest padesát pět.
Burda nikde.

To už Pavel bere telefon, připraven Zbyňka náležitě zjebat, kde se fláká.
Nebylo ovšem nutno jebat dlouho – ještě během Pavlova hustého úvodu se Zbyněk vynoří ze tmy, provinile se křeně.
„Pojďme počkat do sedmi, než vodevřou pekárnu,“ udělá psí voči na Pavla, jehož momentální laserový pohled byl připraven zabíjet.
„Nasedni a neser,“ ucedí Pavel, narve nebohého hladového inženýra do auta a pokračujem.

Neuplyne ani pět chvílí a jsme v Praze. Tedy vzhledem k tomu, že okamžitě po zálezu do auta jsem zachráp, mi to aspoň tak připadalo. Od doby, kdy jsem tu byl naposled, se zlepšily a zefektivnily možnosti dopravy, tož zůstávám čumět, když se před námi Matička stověžatá náhle vynoří.
„Hergot, to už jsme v Praze? To je fofr,“ divím se upřímně, abych byl vzápětí Pavlem opět suše usazen:
„Kdybyste vy dva tam vzádu furt jenom nechrápali, nedivili byste se.“
„Nechápu, jak teď zrovna může někdo chrápat,“ ušklíbne se směrem k Jirkovi Kracíkovi sedícímu na sedadle smrti v domnění, že ho neslyšíme.

Smažíme to, seč můžeme, a nakonec – nebudu napínat, dorazíme včas.

Turnaj jako tradičně ve školní jídelně v Kladně-Rozdělově. Trochu to nově příchozímu mého typu přijde zvláštní, to ovšem ještě netuším, co to bude mít za setsakra svinské výhody.

Maje stále v paměti tvrdý náraz ve Volyni, kdy proti mně nasadili Lašťovku (před turnajem tady v Kladně jsem ho mimochodem potkal a mile mě, parchant, zdravil), už se radši předem obávám, kým mě překvapí tentokrát.
Nezklamali. Martin Ďuriš – jako nedávnému nováčkovi mi to jméno nic neříkalo, ovšem Jirka Kracík mě varuje, že patří do pičky. Tedy pardon – špičky, omlouvám se za překlep.
„Bacha na věc – nováčkovský hájení’s už ztratil, takže jim to natři,“ připomíná mi Pavel. „Představ si, že hraješ v Jaroměři.“

To je fakt – nepřestáváme se divit, že zatímco v Jaroměři má ze mě respekt i samotný Burda, na turnaji obyčejně pohořim. Snad se to dneškem konečně změní…

Houby. S voctem, a pěkně kyselým. Jejich první talíř jsme již představili. Rozdrtil mě 431:282 a bylo vymalováno. Jenže ten pravý výjeb mě teprve čekal.

Překvapivě od Pavla. Zaúkoloval mě totiž před turnajem, že si mám své partie protentokrát zaznamenávat sám, ať pak nemá tolik práce. A tož si to ke mně po mé úvodní prohře okamžitě přihasil.
„Máš to?“
„Jo.“
„Poslouchám. Číslo stolu?“
„Šiš, to chceš vědět taky?“
„Dyť jsem ti to řikal!“ obrátí oči v sloup. „No viš co, já si to zjistim sám. Skóre?“
Nadiktuju mu zbytek, ale můj hlas zanikne v zuřivém zvonění pořadatele.
„KONEC HRACÍ DOBY!!!“ zařve jak na trhu. Naštěstí my zvyklí rychle hrát už jsme samozřejmě hotoví dávno.
„Sim tě, příště: protivníka, skóre, počet bing a žoliků…“
„Jjj, vim vim,“ chci mu ušetřit hlasivky. „Jenom to číslo stolu dycky zapomenu. Dyť je to jenom formální píčovina…“ netuším, jak se mýlím.

„VÝSLEDKÝÝÝÝ!!! ROZPÍÍÍÍS!“ ničí si pořadatel dále hlasivky.

„Jirko, hele, Vít Sázavský,“ hlásim Jirkoj svého dalšího soupeře, ať vyšpízuju co nejvíc informací. „Znáš?“
Jirka mírně zbledne, když vidí moji pokračující smůlu. „To je jeden z nejlepších.“
Přijdu ke stolu podle rozpisu, soupeř už tu čeká. Jeho milý úsměv a neobyčejné charizma naprosto přebije pomalu ustupující vlasy a počínající šediny. Podá mi ruku a představí se. Popřeju hodně štěstí a dám se do toho, šampión nešampión.
Binga příliš nepadají, každej dáme jedno – nakonec mě rozdrtí 433:349.
„To je slušný,“ chválí Jirka. „Hele, na to, že to je šampión… fakt slušnej výkon.“
„Dík,“ reaguju vděčně. „Ale už ať mi daj někoho snesitelnějšího, nebo mě jebne.“

„Máš to?“
„Jo.“
„Fajn. Stůl?“
„Šiš, nevim.“
„…………………….. si ho zjistim. Dál.“



Mé upřímné přání bylo vyslyšeno. Drahomíra Venclová, moje nastávající soupeřka, pro mě znamenala první vítězství v tomto turnaji. Porazím ju téměř o stovku – 365:267 – a jdu na zasloužený oběd, který mi po této partii bude nesporně stokrát více chutnat. Na mou elektronickou přihlášku mi odpovídal pořadatel ve smyslu, že jediným údajem, který v přihlášce chybí, je výběr jídla, pročež usuzuje na variantu řízek. Usuzoval správně a musím uznat, byl fakt výbornej, to jsem ale ovšem neměl ještě šajna o tom, že to je, co se gastronomické stránky turnaje týče, teprve začátek.

„Máš to?“
„Jo.“
„Fajn. Stůl?“
„Šiš, nevim.“
„…………………….. si ho zjistim. Dál.“

Sakra, příště už na to nezapomenout. Ono na tom totiž záleží dost – čím nižší číslo stolu, tím máte na daném turnaji lepší renomé, takže když se vám předchozí hra nepovede, pošlou vás na vyšší číslo a naopak.
Vezmu si s sebou na další partii své nedopité pivo. Ze zkušenosti vím, že čím více piva v sobě mám, tím lépe se hraje, Vážně. Pivo inspiruje. In pivo veritas… ;{)=

Posílen vítězstvím a obědem se vrhnu odhodlaně proti další soupeřce – Haně Záviškové. Jirka mě opět varoval, že je nebezpečná, ale viděl jsem v ní svůj budoucí triumf podobný porážce Saši Willerthové ve Volyni. A když už je řeč o Saše – ani tentokrát s ní nebudeme ošizeni o autentický zážitek. Ale nepředbíhejme…

Závišková si mě podala – o necelých třicet, ale přece. 394:368. Řikám si, taková dobrá soupeřka, snad to nebude tak velká trága.

Byla. Poslali mě na jeden z nejzazších stolů ke Gabriele Gugové, které se evidentně nedařilo. Vzpomněl jsem si, že občas se během turnaje stává, že celkový počet hráčů je lichý, po čemž nejspíš nejhorší hráč vypadává. Oblila mě hrůza.
Musíme ji porazit. Jinak je konec.
Naštěstí se zadaří. Položím i dvě binga, ač dostaneme každý po jednom žolíku. Rozdrtím ju 362:296. Mocně si oddechnu a jdu si pro kafe. Všechno stravování je v ceně startovnýho, a to ještě netuším, kterak tu budeme v tomhle směru rozmazlováni…
Hraje se od devíti od rána, tudíž je to kafe již moje několikátý. Ale tentokrát ho budu opět drsně potřebovat. Opět jsem schytal nebezpečnou soupeřku.
„Dobrý den,“ zdravím rozjařeně, přišed k novému – pochopitelně o něco níže číslovanému –stolu, posílen nedávným vítězstvím a zároveň ve snaze snést budoucí soupeřku na zem, neboť je evidentně momentálně mimo.
Vzhlédne a po zlomek vteřiny na mě zůstane civět jak puk.
„Copak, že bych tu byl špatně?“ snažím se postihnout poselství jejího momentálního výrazu.
„Nejspíš. Dana Klimešová vy asi nebudete.“
Aj. Tak to jsme vedle. Ony ty čísla jsou občas posazený tak divně… tož čapnu to svoje kafe, termosku, pití a horu čokolád a přesunu se ke správné soupeřce.
Cha cha. Vzhledem k orientačnímu nesmyslu některých hráčů mého typu můžeme být rádi, že lidské pokolení příroda obdařila sexuálním dimorfizmem.
Jirka Kracík kdykoli mě vidí se přesouvat, neubrání se smíchu pod fousy. Říká tomu „to moje stěhování“ – fascinuje ho, kolik toho s sebou tahám od stolu ke stolu jak kočka koťata. No ale řekněte – můžu snad hrát bez

– termosky s kafem,
– flašky s pitím,
– hory čokolády
– atd.?

Ale abych se vrátil k mý – tentokrát už pravý – nastávající soupeřce.
Alena Jankovcová.

Byl to boj, oba jsme dali po jednom bingu, ale rozdrtila mě 389:302. Ále co – měla oba žolíky ;{)=.

„Radim Hyršovský, znáš?“
Můžete třikrát hádat, co Jirka odpoví tentokrát.
Správně.
„… to je jeden z nejlepších.“

Tož to opět nebudu zbytečně natahovat. Ale vzal mě jen o trochu. 397:360.

Po této prohře mi už bylo jasný, že převahu 5:4 ve prospěch vítězných partií už neuhraju. Takovej Jirka, ten to naopak měl jistý – a nakonec to u něj opravdu 5:4 skončilo. No jo, jenže hráč jeho formátu to samozřejmě vnímá spíš jako ostudu…

Můj nastávající soupeř, Michal Šandera, je tentokrát pro ostatní parnasáky ještě velkou neznámou.
„To je jeden z těch novějších,“ komentuje ho Jirka. „Hodně štěstí. Věřím ti.“
Tentokrát mi opět – a naposledy na tomhle turnaji – přálo. Rovněž Jirkova slova mě zahřála u srdce a měla na výhře jistě svůj podíl. Rozdrtil jsem Šanderu 355:268 a jedna nula na binga, ovšem jednalo se o moje poslední vítězství na tomto turnaji. Poslednímu soupeři taky pomohlo, že jsme se s Jirkou a ostatními parnasáky na oslavu čerstvého vítězství přežrali vynikajícími zákusky.
Petr Kuča, čtu na rozpisu, břicho narvané k prasknutí dobrotami. A do prdele. Pardon. Ale mám holt paměť jako hrom a vim, že jakýsi Martin Kuča vyhrál turnaj ve Volyni.
„To je můj syn,“ zahuhňá můj budoucí soupeř pod fousy. A do háje. Jestli to maj v rodině…

Při týhle poslední partii se ukázala jedna moje slabost. Mám sice paměť jako hrom, ale spolehlivě selhává, má-li se narychlo podrobit nějakýmu krátkodobýmu nezvyklýmu řádu.
„Nahlásit [slovo soupeři] – zapsat – zmáčknout hodiny,“ hustí do mě Pavel do omrzení. Přesto už to člověk v závěru turnaje z přemíry scrabblu za celý den pletl.
Pan Kuča naštěstí měl nervy ze železa a připomínal mi to pořád dokola. Už Jirka mě na ony formální píčoviny upozorňoval. „Bacha na to – kdybys hrál s Vackovou, už bys měl křížek...“

Vacková je vůbec postavičkou mezi špičkaři. Jirka s ní tuhle hrál na finále mistrovství o třetí místo. Nebudu to napínat, už jsem vám říkal minule, že skončil čtvrtý. Ale nelíčil jsem vám, za jak dramatických okolností k tomu došlo.

„To bylo ještě tehdy, kdy byly povolený citoslovce,“ líčil mi už podruhé, ale tohle se prostě dá poslouchat pořád. „Já jsem celou dobu ved a Vacková dotahovala, viď, už jsem si myslel, bronzová medaile v kapse. No a vona najednou měla poslední tah, dala mně na trojku ŤFÚ – a bylo vymalováno.“
Když už je řeč o Jirkovi – zrovna ho odchytím, an se vybavuje se Sašou Willerthovou. Toužil jsem s ní taky prohodit pár slov, neboť má památná partie s ní ve Volyni byla zážitkem na celý život. „To víš, vod tý doby, cos ji rozsekal ve Volyni, Saša chudák nespí,“ křenil se Jirka, aby mi dodal sebedůvěry. Tož jsem se ďábelsky rozhod si platnost tohoto tvrzení ověřit přímo u oběti.
„Cože – kdože to říkal?“ je z toho Saša celá auf. „Jirka? No počkej, já mu dám. JÁ MU DÁM!“ a už si to hasí za ním, chudák Jirka, co jen jsem mu to zchystal za osud…

„Tady tohohle pána,“ – to jako mě – „já už neznám,“ praví Saša důrazně směrem k Jirkovi. „Prej’s mu napovidal, vole, že od tý doby, co mě porazil ve Volyni, nespim, vole.“
Jirku polije lehký ruměnec, zachechtá se a raději spolu zmizíme.
Jo – a cože ta poslední partie? No prohrál jsem, co byste čekali. 400:312.
Vítězem turnaje se stal opět jeden z předních šampiónů Milan Kuděj. No nezačíná to už být nuda…?


Tož razíme domů, do východočeských končin. Strachuju se, jestli stihnu z Český Skalice vlak, ale naštěstí mě maminka zpraví, že jich jede přes noc do Trutnova několik. Když dorazíme, mám ještě značnou časovou rezervu.
Můj konečný TURČAS, vedlejší kritérium zohledňující všechno možné, od výše vašich skóre ppřes rozdíl, o nějž jste v jednotlivých partiích prohráli či vyhráli až po to, kolikrát jste na turnaji otevírali partii, se po partii s Kučou starším pohybuje momentálně okolo 5000 – takový zlatý střed, i mírně nad ním (nejvyšší má momentálně Milan Kuděj, nechvalně to známý postrach turnajů – 8957, zatímco nejnižší bychom po letošním Kladně hledali u Zdeňky Rosypalové – 1640,7), ovšem spolu s ostatními parnasáky jsme přesvědčeni, že mám na víc. Musím to v únoru v Praze napravit. „Myslím, že moc hraješ na ty binga,“ potvrzuje Jirka Pavlova slova nezávisle na nich. „Kolik jsi dal za turnaj celkem bing?“
„Dvanáct,“ odpovím nevzrušeně, netuše, co tím vzbudím za poprask. Přijde mi to normoš.
„DVANÁCT??“ vstanou osazenstvu auta vlasy hrůzou na hlavě. „Ty vole, ty ses asi zbláznil.“ Mimochodem jeden z rekordů turnaje.


„Nechceš vyhodit rovnou u hospody?“ ptá se Pavel, ale radši se nechám dovízt až na nádraží – je to jen kousek, ale přece jen málo známá končina, člověk nikdy neví. Hospoda je na dohled, tož není problém tam dojít po vlastních.
V hospodě se evidentně odehrává jakási předmaturitní chlastačka – nakonec z ní vyleze oslava narozenin jedné z účastnic. Aspoň člověk před odjezdem domů pokonverzuje s pěknými mladými děvčaty…
I v rámci konverzace naštěstí nezapomenu na čas, a tož na dotaz servírky, zda si dám ještě jedno, odpovím druhou největší českou lží („…dopiju a pudu…“), která v mém případě výjimečně platí.
Tož nasednu na vlak a razim domů. Bylo toho dneska přece jenom ažaž už od časného rána… a vůbec, čekaj mě ty státnice.

Po příjezdu a úspěšném složení první z nich se ale vtipně dozvídám, že státnice rozhodili do několika dní. Dnes jen literatura, další den kultura, pak praktický jazyk, no a lingvistika až v pátek.
Zcela symbolicky mi vzápětí přijde textová zpráva od Petra, který mě kdysi pokřtil na Quentina a u něhož jsem před zkouškou přespal.
Zdarec Quentine. Zapomněl sis tu kartáček na zuby.

Vyprsknu smíchy. Symbolické, že?

Obratem vytáčím Petrovo číslo.
„Zdarec inženýre,“ křením se do mobilu. „Víš, co to znamená, když si někdo u někoho zapomene kartáček, viď?“

„... že se tam vrátí,“ cítím z jeho tónu, jak mi zákřen opětuje. Uhodl. Poprosím ho, zda bych nemohl zůstat do konce týdne, a následující dny složím státnici z praktického jazyka, na níž spousta lidí vyhoří, i státnici z kultury, z níž mám největší vítr. Víte jak? Rozepíšu se totiž o country muzice. No nepodělali byste se? Tak já se dny dnoucí šrotím fakta a nakonec to dám za D díky něčemu, co žeru celý život. Rozkecám se o Dolly Parton a Lorettě Lynn a opravující kantoři mají z mých netradičních vědomostí zřejmě oči navrch hlavy.

Náladu mi zkazí až pátek. Podělám poslední státnici z lingvistiky – tu, na kterou jsem se nejvíc připravoval.
To je teda výborný.
Takže na půl roku přerušit – což jsem stejně musel, kvůli napsání nový bakalářky, že – a pak znova.

Sotva se člověk někde prosadí – jako třeba na scrabblových turnajích – jinde ho zas usadí...

poslal anglista, 19.08.2009, 2:17:00, Komentáře (0)

XCVII. Na vrcholu blaha s kysele se ksichtící puberťačkou

Dva lístky jsem kupoval zcela záměrně. Zamýšlel jsem vzít s sebou ségru, myslel jsem si, bůhvíjakou jí tím neudělám radost a bůhvíjakou jí nedám motivaci ke zlepšení vysvědčení. Ale kdepak s tím na ni, pohodlnost je přednější, že... navíc znáte puberťačky, u ničeho dlouho nevydrží, a tak netrvalo dlouho, a zatímco u mě je navždy životní láskou, pro ni byla Avril sezónou, po jejíž uplynutí byla najednou „trapná“ a „falešná“ a bůhvíco ještě.
Tož nechť si trhne nohou, že. Vnucovat se nikomu nebudem...

Jestli jsem si přál, aby na jubilejní stou kapitolu (... tři jsem odsud z blogu vypustil...) vyšla nějaká mimořádná událost, rozhodně se mi to plní. Má krásná, fenomenální, božská Avril přijede do Prahy a budu při tom...!

Zbývalo vymyslet, co s tím druhým lístkem. Samozřejmě že mě napadlo ho střelit, o tom není sporu. Ale vzhledem k tomu, že jde o sedadlo hned vedle mě, přece ho neprodám jen tak kdekomu, že.

Zaměřiv se na tu pravděpodobně nejúrodnější cílovou skupinu, dávám si inzerát na net, hledaje společnici „ve věku 10-20 let na koncert Avril Lavigne v O2 Areně v Praze.“

Andrejka, uslyševši dopředu, co hodlám udělat, se stěží ubránila výbuchu smíchu. „Aby si o tobě někdo něco nepomyslel...“

Dlouho nic, dlouho nic... už to tak vypadá, že se budu muset postavit před halu a prodat to komukoli, kdo bude nešťastně shánět na poslední chvíli.

_ _ _


Váš inzerát má novou odpověď!

Vygenerovaný mail, zdá se, hlásá radostnou zprávu.
Radostnou..?
Ehmm...

Ty si úchyl, 10-tiletý jsou ještě pod zákonem!


... no dobrá. Někomu ho střelím.
Ten lístek...!

Nechybělo mnoho a mohl jsem mít coby „úchyl“ doprovod přímo bohový. Na cestě na onu slavnou „obhajobu“ jsem vám totiž, zřejmě přivolánu Nabokovovým románem Lolita, který jsme si s Andrejkou a Procházkou po nocích předčítávali, jednu takovou lolitku jako vystřiženou potkal.
Nechtěla... o Avril si bohužel myslela své.

_ _ _


Nakonec se ségra „uvolila“, že se mnou teda na koncert půjde.
Naši „průvodkyni“, která s námi jela do Prahy, abychom se neztratili a aby zabavila mamku v průběhu koncertu, vlastně kupodivu ještě neznáte. Je jednou z mnoha mamčiných známých ze zdejšího kulturáku, kde dělá vedoucí ekonomického oddělení. V Praze studovala, takže to tam zná líp jak svý boty a samozřejmě pohostinská zařízení obzvlášť.

Před arénou to vypadá, jako by se tam mělo konat cokoliv, jenom koncert by nezasvěceného teda určitě nenapad. První, co vás praští do očí, je halda petek přímo před vchodem, díky níž to tady vypadá spíš jak před recyklovnou. Pochodujou tady securiťáci, a když se k nim se ségrou proderem davem, optám se jednoho z nich, že teda mám taky petku a jestli mi na ni dá během koncertu pozor. Načež se sebevědomě pousměje, zvedne s požitkem mou petku i s minerálkou do výše a významně ji odhodí do odpadu.
„Až tak, jo?“ vydejchnu překvapeně.
„Až tak,“ zakření se. Jo jo, jde jim holt o kšeft. Máš-li žízeň, koukej si koupit něco našeho.


Publikum tvořily hlavně náctileté dívky, reportoval server Novinky.cz po koncertě. Čili učiněný ráj... kamkoli se rozhlédnte, všude pěkný kočky. Jenom nad náma prostě musel sedět holohlavej skin, že...

Konečně...!
„Malá Av“, jak ji přezdívali před dvacítkou, příchází za našeho bujarého potlesku na scénu. První tóny jejího hitu Complicated se linou ohromnými prostorami a přivádí nás k totálnímu šílenství. Ta drobná, křehounká postavička na stagi si nás v mžiku podmaní, do té míry, že kdyby zapomněla text, odzpíváme to za ni.
Známe její věci přece všechny dávno nazpaměť...

Přidám se s vervou ke zpívajícímu davu prakticky hned a ségra vedle mě protáčí panenky. Ne že by mě bylo extra slyšet. Ale jsem přece trapnej...

Když spustí svůj megahit Sk8er Boi, vzpomenu si, jak jsem si ho jednou neprozřetelně pustil v přítomnosti obou spolubydlících. Oba dva společně parodicky zapěli první verš, který vytržen z kontextu zní vskutku „duchaplně“.

He was a boy, she was a girl. No jo, jenže jak říkám, nemůžou ho, jak to s oblibou dělali a stále praktikují komanči, vytrhávat ze souvislosti. Hned v následujícím verši totiž božská Avril dodává cannot make it any more obvious – „zřejměji už to říct nemohu“...
Jeden z jejích nejstarších hitů, I'm With You, vezmem s vervou taky snad skoro celý za ni. To říkám pořád, že nejkrásnější písně vznikají z bolesti, a tohle je přesně ten případ...

Ne aby to vypadalo, že jsme si sem za těch sedm stovek přišli sem sami zahalekat. Jenže on se člověk prostě neubrání...

Během šílení u jejího snad nejznámějšího hitu Girlfriend, který nás do jednoho zvedal ze sedadel, člověk nemohl nevzpomenout na to, že při oficálním vydání jejího třetího alba, na němž je tato píseň pilotním singlem, ti šupáci z nahrávací společnosti vymazali z jejích písní vulgarizmy, které ve všech případech přesně sedly jak hrnec na prdel... no přátelé, kde to jsme? Jsem myslel, že cenzura byla jen za komančů. Ještě že po internetu běhají i originální verze se vším všudy.

_ _ _

„Tak co?“ šklebí se ty dvě, když se po koncertě sejdeme. Ségra odpoví na půl huby, načež se mamka dovtípí: „... snad nezpíval?!“
„Zpíval,“ řekne takovým tónem, že to mluví za všechno a všechny tři to svorně svalí smíchy.

poslal anglista, 10.07.2009, 14:54:00, Komentáře (2)

XCVI. Střípky z posledních dnů

Jen se nebojte, kdybyste snad podle názvu usoudili, že to tady hodlám zabalit. Střípky z posledních dnů je myšleno z posledních dnů prezenčního studia, jelikož než se uráčí nechat mě obhájit bakalářku, ještě nějakou chvíli potrvá. Bude tomu předcházet jedná naprosto úžasná fraška, kterou mi snad ani nebudete věřit.

Vaše práce nesplňuje požadavky na bakalářskou práci a vedoucí práce ji nepřijala.
Tuhle písničku už jsme slyšeli, nevíme ale ještě, co po ní bude následovat. Mezitím ti kati u vedení totiž špekulovali, co se mnou. Novou bakalářku, na níž jsem makal celý rok, smetli jedním gestem ze stolu. Ale co dál? Nakonec přišli s tím nejztřeštěšnějším, co by jednoho nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu.
Budete obhajovat tu starou. No ano, tu, co jste psal ve třeťáku.

Cože...?!

To se mi snad fakt zdá.

Starou, tu sračku, ten shit, verzi, k níž jsem již sám dávno získal averzi, jelikož jsem tehdy ještě pořádně nevěděl, jak diplomku vůbec psát...?
A co ten rok, po který jsem makal na nové verzi...?
Jako kdyby nebyl.

Vedoucí mě varovala již předem, že má oponentka je „velmi náročná“. Ovšem měla ji charakterizovat trochu více – ušetřil bych si potupnou čtvrthodinku, po níž se mi tahle hyena doslova a do písmene chechtala do ksichtu. Chování nanejvýš nehodné akademika – doufám, že si to aspoň užila.

_ _ _


Tento vzkaz je pro blondýnu s piercingem v nose, se kterou se občas potkáváme na chodbě a usmějeme se na sebe. Chtěl bych si s tebou promluvit. Počkej na mě v pátek 14.30 před hlavním vchodem.

Netrvalo než pár dní a onen platonický nešťastník měl na vzkazu, který umístil veřejně na nástěnku pod schody, odpověď.

Zavolaj ... a doplněno telefonním číslem.

Tož koukám, že nejsem jediným smolařem, jemuž ty zpropadené Slovenky ničí srdce.

Vysupím po schodech na pokoj. Vrazím do přehrávače cédéčko, a jen co se ozvou první tóny megahitu Girlfriend, pilotního singlu třetího alba Avril Lavigne The Best Damn Thing, co čert nechtěl – vskutku damn –, rozletí se dveře a ti dva pošuci přihasí.
To by nebyl Roman, aby, uslyšev muziku již na míle daleko, hned neprotočil panenky. Má již definitivně sbaleno, chystá se domů na daleké Slovensko.
„Sbohem,“ ucedí ironicky směrem ke mně a zmizí. Myslel si, že už se neuvidíme. Že už je konec trvalým následkům soužití s tímto ujetým spolubydlícím, kterého měl tu smůlu vychytat zrovna v prváku; s tímto pošukem, který půl dne prochrápe a přes noc študuje... s tím zastydlým puberťákem, který jak by to asi vyjádřil svou medicínskou terminologií, trpí akutní „lavignitidou“. To ještě neví, že se za nějakých čtrnáct dní chystám do Prahy, jelikož ji má milovaná Avril poctí návštěvou a koncertem. Mám ještě jeden volný lístek – že bych ho pozval...? Cha cha...

„Jen se neboj, Roman ještě přijede,“ zašklebí se Martin. Čeká ho ke konci června ještě jedna zkouška a tou dobou tu ještě budu strašit.
„To si moh odpustit,“ ucedím. Měl to být od Martina humor. Moc se mu ale teda nepoved...

Z večerky na Veveří, kde už mě jako stálého zákazníka pamatuje celej personál, přinesu jednu z posledních večeří. Pár kousků pečiva, na něž vyškrabu veškeré zbytky, ať to nemusím vyhazovat.
Rohlik za 1,90 Kč včetně DPH. Obracím ho důkladně, nazírám ze všech možných úhlů a ptám se, a ta přidaná hodnota je prosím pěkně kde? Je to snad přední nebo zadní prdelka? A neměly by tyto náhodou být naprosto samozřejmou součástí rohlíku, a ne přidanou hodnotou? Jenom jestli ta „daň z přidané hodnoty“ ve skutečnosti není jen slušná a publikovatelná zástěrka za něco, co se za písmeny DPH skutečně skrývá – jako kupříkladu „daň poťouchlým hovadům“.

Martin taky mizí, samotu mi však zaplaší nečekaná milá návštěva. Radim, jeden z největších fandů kroniky, který momentálně dělá doktorát z kartografie na přírodě.
„Dobrou chuť,“ povídá, vida, při čem že mě to přistih. S večeří ale holt finišuju a navíc dojídám zbytky, takže tohle moc tedy nevyhmát.
„Díky. Posaď se u nás...“

„Chtěl jsem se tě taky zeptat,“ vypadne z něj, když už je naše diskuze v plném proudu, „ten inzerát pod schodama... ten jsi psal ty?“
„Si děláš srandu, ne?“ zakřením se. „Myslíš, že bych letěl na blondýnu s piercingem v nose?“
„No právě. Ten piercing mi tam jediný neseděl,“ vyráží mi dech ještě dokonaleji tím, jak mě zná. „Ale jinak jsi to byl celý ty. Taková romantika... napsat vzkaz na nástěnku pod schody, kde to opravdu nikdo nepřehlídne...“

_ _ _


Málokdo tu už má co dělat. Snad až na mě, kterého zas čeká generální úklid, ohledně něhož se mi hoši jako obvykle vysmáli, že to nemůžu stihnout. Taková Andrejka, ta tu taky samozřejmě ještě straší, jenže dělá hádejte co? Ne, těsně vedle, nespí, ale skoro jste to uhodli, válí si totiž své půvabné šunky před televizí. Nakouknu – a co nevidím, dokonce v ní běží něco zajímavého. Tak se, jak jinak než nepřímo, protože jinak se mi s televizí samozřejmě nestává, dozvím o právě probíhající celoevropské soutěži Eurosong v Helsinkách.
Tož strávíme příjemné klipově-hudební kulturní odpoledne a večer. Jede už tedy ovšem druhé kolo, první jsem propásl.
„Hm,“ ušklíbá se Andrejka nad českou reprezentací. „To se divim, že vůbec postoupili.“
Máme sice Kabáty rádi, ale musím dnes souhlasit s Andrejkou, která zkonstatuje, že v Eurosongu s Malou dámou „úplně zapadli“. Všem těm národně autentickým performancím jeden celkem fajn rock holt konkurovat nestačí.

„Ta je úžasná,“ rozplývám se nad šarmantní estonskou zpěvačkou Gerli Padar, která se stane až do konce mou jednoznačnou favoritkou.
„Tak co, pro koho budeš hlasovat?“ ptá se zbytečně Andrejka, když se v noci dožijeme finále.
„Estonsko, to je jasná věc...“ Je zvláštní, že právě Estonsko se stane mým favoritem i v dalším dílu Eurosongu napřesrok.


Tož razím domů, strávit léto a sebrat síly na to, smířit se s tím, že budu zase psát úplně od vejce novou bakalářku. „Doporučila bych vám změnit vedoucího,“ říká mi supervisorka. „Musíte mě už asi pěkně nesnášet, dva roky už se snažíte něco kloudného napsat a pořád se nám to nedaří, sama jsem z toho nešťastná, že jsem vás nedokázala asi správně vést... bude lepší, když kontaktujete mého kolegu z oboru. Udělejte si to s Rambouskem...“
„Ale ne, proti vám nic nemám. Ale jak myslíte, zkusím to u pana Rambouska.“

Dobrá. „Udělám si to“ s Rambouskem, ale nejdřív mi teda dejte přes léto svátek. Každej jinej by se vám už z toho zvencnul a koneckonců ani já k tomu nemám daleko...

Celá univerzita je takový menší corpus dementi… nešlo by ji postříkat nějakým debuzerantem?

poslal anglista, 29.06.2009, 17:14:00, Komentáře (0)

XCV. Smysluplná práce

„Bydlíte na Tvrdkách? To mám kousek. Mohli bychom se sejít tak za pět minut před hlavním vchodem?“

Zamnu si ruce. To vypadá na pěknej kšeftík.

No, jestli jste si podle názvu představovali, že vám budu v téhle kapitole nadšeně vyprávět o tom, kterak sedím jak slepice na vajcích nad bakalářkou, tož to čekáte marně. Myslete – copak tohle má nějaký smysl? No, na rozdíl od té slepice na vejcích nakonec zjistím, že tak akorát kulový...

„Budeme si tykat, ne? Já jsem Dušan.“


Mě vomejou.


Ale kdepak, tohle není úchyl. Tenhle Dušan je seriózní podnikatel, jehož dcera se chystá do zahraničí jako au pair. Jen to má malej háček, že si v nabídkách moc nepočtou.
„Potřeboval bych přeložit tadyhle ten katalog. Nic extra těžkého pro tebe, jsi ten anglista... vlastně se tam opakuje pořád dokola to samé. Dal bych ti za to... čtyři tisíce čistýho.“
Už už jsem měl na jazyku cosi jako, tož to je tedy nabídka přinejmenším směšná. Vzav však v úvahu rozvolněnost textu a to, co o něm řekl, ve zlomku vteřiny jsem se rozhodl neprudit.
„Beru.“

Tož konečně nějaké zpestření. Přes den překládat a po nocích psát bakalářku, aspoň to nebude tak jednotvárné.
Jde to sice lehce, ale vzhledem k tomu, že bakalářka přece jenom má přednost, mrcha, začínám mít nejasný pocit, že to docela slušně nestíhám.
„Já bych to ale potřeboval do konce měsíce.“
„To stihnu určitě.“ Uff. Tož jsme vysmlouvali čtrnáct dní navíc. Čtrnáct dní, kdy se celý den úmoru můžem těšit na večer zpestřený tvůrčí překladatelskou prací a muzikou. Odborná obsluha počítačové místnosti už mě zná, ví, že si k ní chodim pravidelně kolem půlnoci pro sluchátka.
Přesně noc před koncem termínu překlad dokončím a pošlu. Mocně si oddechnu a vrhnu se opět do bakalářky plnou parou. Jediné, co mi ji ještě občas zpestří, je má služba v počítačové místnosti na fildě. Hledali nové „pomocné vědecké síly“, a tak jsem se přihlásil. Není na tom nic složitého, jen učebnu hlídat, aby v ní nebyl bordel, aby nikdo nesvačil nad klávesnicí či se hlasitě nevybavoval, tu a tam pomoci nováčkům, kteří si nevědí s něčím rady. To bych si v životě nebyl pomyslel, že já, technickej antitalent, budu někdy někomu za peníze radit s počítačem a školními programy, co? (Tedy přesněji: za symbolických pár šupů, které se taktak vejdou do zákona o minimální mzdě... a to ještě před tím, než ho schválili, dělávali mí předchůdci vskutku za minimum, jen tak aby se neřeklo...). Život je plnej paradoxů...

Jenže nikdy nic není jednoduché, jak se na první pohled zdá. Šéf, omezený starý děděk, mě peskuje za každou hovadinu, aniž by tušil, jak zlatého podřízeného ve mně má. Tuhle jedna babka potřebovala poradit ohledně tiskárny – kterejpak jinej by se obětoval tak, aby na chvíli opustil svoje stanoviště a vyběh tam s ní – do vedlejší budovy a k tomu do čtvrtého patra...

Pak ovšem stačilo dvakrát nešťastně zaspat – a byl utrum. Ále co, aspoň se naplno vrhnem na bakalářku.

_ _ _


„... no nevím... mám ten pocit, že to do konce měsíce stejně nedotáhnete do takové formy, abych vám ji mohla přijmout.“

Ehm... to po roce sisyfovské práce rozhodně potěší.

Rozhodnu se ale, že jí ukážu. Poctivě se vrhám na všechny nedostatky, které mi v posledním konceptu práce zatrhala, a zahajuju jejich tvrdou eliminaci.

Život za denního světla si zpestřím opět několika brigádami přes agenturu.

„Máme tu volnou směnu v kovovýrobě,“ hlásí mi zprostředkovatelka.
Kovovýroba?!

Celej se opupínkuju, jen to slovo slyším.

„... a něco jinýho by prosím vás nebylo?“ tážu se přesladce. „To víte, já si u kovovýroby vybavím Safinu a udělá se mi šoufl.“
„Ne, nebojte se, klidně to vezměte, není to nic fyzicky náročnýho. Zaměstnávají tam i ženy.“

Vylíčí mi, že potřebují brigádníka do finální fáze, kdy se již hotové výrobky z kovu zavěšují na háčky a zase sundávají, čímž se ověřuje jejich odolnost.


Přišed do kovodílny a ohlásiv se, koukám po zaměstnacích a vidím, spousta z nich jsou na první pohled cizinci. Z Ukrajiny. No tož to si moc nepokecám, s mou dvouletou zkušeností středoškolské ruštiny...
Ale pokecal. Samozřejmě umějí po letech pracovního pobytu aspoň lámaně česky, a když naši konverzaci prošpikuju ruskými slovíčky, září štěstím.
„Gdě ty učil pa ruski?“ Od mlaďocha by to přece jen nečekali.
Zejména jeden takovej typickej dělnickej Ivan byl od té chvíle přátelštější, než by kdo byl čekal.
Čas od času, když zrovna nemá co dělat, přijde, poplácá mě po zádech za přátelského komentáře: „Tome... kurva...“

Než mi došlo, že neustálým nandaváním a sundaváním výrobků na háčky cosi ověřujeme, člověk si připadal vážně jak Sísyfos. Nandat na háčky, zase sundat, vyrovnat do krabice, z krabice zas na háčky a tak pořád dokola.

Dokud nepřišlo zpestření.
Prakticky výlučně mužské prostředí oživil příchod mladé Ukrajinky, která však na rozdíl od Ivana uměla nejen dobře česky, ale navíc už stačila pochytit i moravské dialekt. Nějak jsem jí hned pad do oka, no bodejť, nová neokoukaná tvář, navíc mladá, a Ivana už měla za tu dobu plný zuby. Tož se se mnou začne vybavovat a práce hned líp utíká.

V poledne nastane příjemné překvapení v podobě možnosti zmizet na oběd. Takže mi ani nepropadne v menze objednávka.
Pochutnám si, kopnu do sebe kelímek vody a zas mažu.
„Copak, pivo dneska nebude?“ volá za mnou udiveně šéfkuchař. Sorry, šéfe. Dneska není čas.


„Nazdar,“ hlasí se ke mně Ukrajinka hnedka. V čilé konverzaci práce pěkně uběhne, i když i tentokrát mi její smysl zůstane záhadou. Nechám si podškrábnout pracovní výkaz a poté, co ji neošidím o objetí na rozloučenou, zmizím.
Baba bláznivá. Přijdeš zítra taky sem na prácu? ptala se. Ty jo, holka, upadlas, ne? Sbohem, sísyfovská továrno.

_ _ _


Jedna z posledních pařeb na jedničce. Rozděláme jedno z posledních společných vín a zařvem jednu z posledních falešných písní.
Pochopitelně se o zážitky z brigády hned podělím.

„No hele, Ukrajinky jsou nebezpečný,“ to by nebyl stařec, aby to hned nezačal rozvádět.
„Jak to?“
„No intimně se s nima sblížit je přímo vo život. Vod tý doby, co jim tam bouch Černobyl... hele, i ty vagíny jim musej fosforeskovat, ne?“
Stěží zadržíme výbuch smíchu, už proto, že toho salátu, který dělala vlastnoručně Andrejka, by byla škoda.
„No aby to pak nebyla tvoje poslední soulož,“ začne dědek rozvíjet.
„To je v pohodě,“ mám okamžitě protiúder. „Jelikož můj pták bude potom mit ještě dostatečně dlouhej poločas rozpadu, abych si stih ještě pořádně užít.“

_ _ _


Vaše práce nesplňuje požadavky bakalářské práce a vedoucí práce ji nepřijala.

Takhle hnusný mail jsem od naší čarokrásné sekretářky snad nikdy nedostal. Ona za to ovšem chudák nemůže, jen zprostředkovává informace od mé vedoucí.
Tak mám takovej pocit, že sísyfovské nandavání kovovejch výlisků na háčky a jejich opětovné sundavání mělo větší smysl než vysedávání po nocích a nocích nad bakalářkou.

poslal anglista, 15.06.2009, 1:27:00, Komentáře (0)

XCIV. Úchylný básník

Jdu takhle jednou z mediny, těše se na to, jak sebou fláknu a odpočinu si. Po hodinách a hodinách za počítačem už jsem to potřeboval jak sůl.
To bych ovšem nesměl vědět, co, či přesněji kdo mi zkříží cestu a od vytoužené postele mě na časové přímce vzdálí v řádu hodin.
Na Úvoze, táhnoucím se mezi medinou a křižovatkou vedoucí ke Tvrdkám, se nalézá zapadlá Fakulta výtvarných umění. Nikdy jsem si ji vlastně ani pořádně nevšiml, a toho, že ve vchodu hned vedle bydlí tenhle blázen, tedy pardón, génius, jsem neměl šajn už vůbec.
Postává před domem a vyhuluje. Jak tak přicházím, nápadně si mě prohlíží, tak, že si ho nejde nevšimnout.
„Chlapče, pojď sem, prosím tě,“ osloví mě. Soudě podle jeho otrhaného obleku, který zřejmě kdysi býval poměrně slušným sakem, a ošuntělého vzhledu, mi okamžitě napadne, že se jedná o dalšího z řady otravných žebráků, které budu muset odbýt, že u mě nepořídí.

„Neměl bys, prosím tě, pár drobných?“
No, co jsem říkal. Instinkt nelže.
Jenže má smůlu. Chlapec. I kdybych měl, nedal bych. Jsem student, sám mám málo.
Avšak stane se, co by málokdo čekal – zapředeme zajímavý rozhovor. Celou dobu se mám pochopitelně na pozoru, kdyby se náhodou jednalo o jednoho z oněch vychcánků, co se s vámi zapovídají, přistupují blíž a blíž, pak vám šlohnou, co jim přijde pod ruku, a zmizí.
Ovšem jak už jsem řekl, ani tak by nepořídil. Vyšel jsem si na medinu nalehko, jen s ISICem v kapse. Takže vážně nemám ani floka.
„Ty tady chodíváš často, viď? Vídávám tě teda v atypičtějších hodinách, hlavně kolem páté ráno.“
Sakra, ten má přehled.
Vskutku to nevypadá, že by měl nějaké nečisté úmysly. „Ty budeš taky umělecká duše, co? Cítím to. Já jsem Dušan,“ podá mi ruku. A vybídne mě, nechci-li zajít k němu na čaj.
Když procházíme temnou chodbou polorozpadlého baráku, napadají mě nepříliš optimistické věci. Teď mě tady někde zapíchne, ovšem jak už jsem řekl, nic, co by stálo za to, u mě nenajde, a bude zbytečně o jeden lidský život míň.
Stoupáme po schodech. Těžké supění se nese ozvěnou vzhůru, a třeba je to to poslední, co v životě uslyším. No, představoval jsem si teda na smrtelnou postel romantičtější muziku.

„To opravdu není špatný,“ potěším ho, když mi dá přečíst své básnické výtvory.
„Fakt?“ rozzáří se. „To mám radost. Ovšem pakliže to neříkáš jenom tak, abys neurazil.“
„Rozhodně ne. Zásadně říkám, co si myslím, i když se to občas nevyplácí.“
„To je dobře. Vypadáš na to. Jen tak dál.“
„Já učím na FAVU,“ vyrazí mi dech. Tenhle ošuntělý pošuk, který na mě před chvílí škemral drobasy, že vyučuje na fakultě?
No, asi vám vyrazím dech pro změnu já, ale po pár vteřinách přemítání jsem mu to vážně uvěřil. Už jsem koneckonců zažil učit horší zjevy. A vzhledem k tomu, že učitelské řemeslo příliš nevynáší...
„Mám takových básní celou sbírku,“ pochlubí se. „Knižně.“
„No vidiš to. To mně se ještě nic vydat nepodařilo.“
„Budu v pátek na fakultě. Chtěl jsem ti nabídnout, pakliže by sis tu knížku chtěl koupit...“
No vida, už to z něj leze. A já co tím sleduje. Zas ty tintili vantili.
To by nebyla rozmluva mezi chlapama, aby se to nestočilo na ženský.

„Kde nic, tu nic,“ přiznávám.

„Hele, já jednu znám. Zhruba tvýho věku. Fakt kočka. Ta by se ti mohla líbit. Poznal jsem ji přibližně tak, jako tebe. Měla by přijít ve čtvrtek – co kdybys přišel taky, já bych vás seznámil.“
„Tak fajn.“
„Hele, ale Tome... ne že bych si chtěl klást podmínky, ale... kdyby to mezi váma... vyšlo, ... dal bys mi?“ nasadí prosebnou grimasu a tře ukazováček o palec.
A já co tím sleduje.

„Ale to víš, že jo,“ slíbím.

„Ale radil bych ti... hele, já vím, že na tom v lásce nesejde, ale znáš první dojem... měl bys před ní trochu vypadat. Tome, co bys řek tomuhle saku?“
Vytáhne ze skříně starou šedivou součást obleku. „V tomhle přijď.“
„Ale...“ snažím se namítnout, že mi přece nemůže jen tak půjčit sako. Koneckonců, co kdybych byl vychcan a už nikdy nepřišel.

„To neřeš,“ mávne rukou. „Takových mám hromadu.“

„... a než přijdeš... umej si předkožku,“ zašklebí se. Nejspíš jedna z jeho oblíbených vět, zopakuje ji totiž ještě asi třikrát.

Katka je sympatická holčina; stanou se z nás okamžitě kamoši. Ovšem samozřejmě nic víc. To víte, kuřačky... na ty já nejsem.

V pátek plním slib a stavím se na FAVU.


„Dobrý den, potřebujete něco?“ volá na mě babka z vrátnice. To je zajímavý, jak tyhle vrátné mají čuch poznat, kdo není zdejší.
Uvedu Dušanovo celé jméno a že mě sem prý posílá pro jeho dílo.

„Prosím vás...“ nadechne se vátná, neříkajíc to evidentně poprvé. „To je duševně nemocný člověk, který tu občas chodí za docentem Stratilem... ten ho občas finančně podpoří.“

poslal anglista, 7.06.2009, 12:47:00, Komentáře (1)

XCIII. Sexuální výchova

Když Andrejka Tvrdky poprvé okouzlila svou přítomností, byla z hlediska sexuálního prakticky tabula rasa. U lidí arabského původu to nepřekvapí; díky té své povedené kultuře bývají přehnaně, ba téměř chorobně zdrženliví.
Nejspíš taky právě proto jí nahoře do cesty poslali za kamaráda (... povedeného) starého chlípného úchylného Procházku. Spolu s námi kolegy z jedničky – ať už zde oficiálně bydlíme, či jen pravidelně schůzujeme – si ji v tomhle směru pěkně vezme na paškál, a ač by si to asi nikdy nepřiznala, jedině díky jemu a potažmo nám nepotřebuje dnes v intimní oblasti pomoc psychologa.

Tuhle před Vánocemi, když se na jedničce uspořádala předsváteční ožíračka a žranice a pozvali jsme si dokonce houslistu, abychom si ve společenské místnosti mohli společně zazpívat koledy, povídá starej již jen nejužším kruhu:

„Ona Andrejka je dost zásadová .“
„Já? Proč?“ ohradí se jmenovaná. „Nejsem...“
„No jsi,“ trvá na svém dědek. „žádný předmanželský sex... a tak......“

Andrejka se na něj s despektem podívá:

„... a to jako podle tebe bych vám tady měla všem dát, nebo co?“

Ta mu teda nandala. Tomu říkám dokonala odrážka.

Pamatujete na ten den, kdy si dědek našel babu, zatímco já skončil na celej večer v pokoji u Andrejky? Mezi tím vším, co jsme stačili probrat, dokonce stačila vyslovit absurdní názor, že jsem v životě neviděl nahý ženský tělo. Div jsem se jí nevysmál.
Stejně nevěří.
„Tak povidej. Kdes viděl nahý ženský tělo? ... teda kromě svý mámy,“ dodá skepticky.
Prostě žila v domnění, že jsem pořád panic. Tož ju vyvedu z omylu.

Z šoku se vzpamatuje rychle. „Tome, vyprávěj mi, jaký je to poprvý.“
A pěkně do detailů! nezapomene dodat.
Ta se najednou nezdá, co? Nevyměnil nám ji někdo?

_ _ _


„Tome, neuvažoval jsi někdy o tom, oholit se?“
„To jsem teda neuvažoval. Proč?“ Zdeněk rejpe, a přitom budu za pár let svědkem toho, jak to s knírem a bradkou sám zkusí. Oholit jsem to zkusil jednou, a od té doby vím, proč to nedělám...
„Ále...,“ mávne Zdeněk rukou, naštěstí brzy seznav, že to nemá cenu. Něco ho asi napadne, poněvadž se začne potutelně usmívat.
„Viděls někdy film 40 let panic?“ otáže se se zákřenem.
„Ne... ale slyšel jsem o něm. Proč?“
„Ále...“
„No proč?“ křením se, věda přesně, kam to spěje a kde udeřit.
„Ále...“ snaží se vyhnout odpovědi do třetice. „To by ses urazil.“
„Mě urazí máloco,“ ujiušťuju.
„... tohle ale asi ano...“
Teď. Teď je ta správná chvíle. Teď, když si ten náš citlivý katolík narval do pusy plnou „žlicu“ polévky.
„Panictví už nemam, jestli ti jde vo tohle,“ zachechtám se zlomyslně.

Lžíce se zastaví uprostřed své cesty. Ztěžka polkne, tak tak že se nezakucká.
„... teď se mi udělalo trochu nevolno,“ zasupí Zdeněk. A máš to. Za to. Vidiš, vidiš. Kdybys neprudil...
„Která ženština to, proboha, byla,“ zajímá se Zdeněk, „že se od tebe nechala ukecat?“
„Kdepak ukecat,“ vytáhnu triumf. „To ona mě svedla.“
Div nevyprskne smíchy polívku při té představě, avšak řek jsem to tak přesvědčivě, že mi věřit prostě musel.
„... jen jestli to nebyla taková ta... ten typ ženy, který... ehm...“ jeho katolická zdrženlivost mu znemožňuje najít vhodný slušný výraz.
Tož musím zasáhnout.
„... která dá každýmu, jo? Tos chtěl říct?“
„... tak nějak,“ zrudne.
„... bacha... docela přestřeluješ.“
„... promiň,“ to se nám vzhledem k rozdílnosti našich povah stávalo celkem často. „Navrhuji, abychom se domluvili na nějakém znamení, až ten druhý zase pořestřelí – abychom se jednoho krásného dne navzájem nezabili. Co třeba třikrát bouchnout do stolu?“

_ _ _


Stoprocentně se detabuizace samozřejmě nepovedla. Jedno téma, které pro ni děsivé stále zůstává, je třeba masturbace, ale znáte dědka, ten se prostě ve své úchylné konverzaci s babama nevyhýbá ničemu.

„Andrejko, povidej nám, jak si to děláš,“ šklebí se stařec.
„MARTINE! To si děláš srandu,“ Andrejka se pohoršením div nepropadne.
„Proč? Dyk je to normální...“



„Co je to s tebou poslední dobou? Nějak ses změnila,“ všímám si jednoho pěkného večera, kdy se domluvíme, že ke mně přijde na pokoj a společně pověčeříme.
„Já?! Dyť jsem furt stejná...“
„Nejseš,“ trvám na svém.
„... as je ta změna spíš k horšímu... nebo k lepšímu?“ zajímá se.
„Spíš k lepšímu, řek bych,“ ujišťuju. Opravdu mám ten pocit. Je jaksi méně protivná, více veselá a družná, no nevím, jestli to na sobě nezaregistrovala, ale já každopádně jo.
„... no...“ nadechne se, rozmýšlejíc se, jestli se z toho nemá na poslední chvíli nějak pokusit vykroutit, „... máš pravdu; našla jsem si přítele... asi mě změnil.“
Chudák, uchechtnu se v duchu. Já bych tě ani s tou vší tvojí krásou a šarmem nechtěl ani za milión, a nejsem v tom sám...

No a – ? ptáte se asi. Co bylo dál?

„Já byla pořád taková stydlivá a zdrženlivá... jenže když on přišel, všechno bylo zbytečný. Když jsme spolu byli sami... my jsme se spolu málem vyspali!“ líčí emotivně. „Kdybych to na poslední chvíli nezarazila a nedohodla se s ním, že spolu zatím spát nebudem... tak jsem o to málem přišla. Já blbá si představovala, jak si den, kdy se rozhodnu přijít o panenství, udělám slavnostní, při svíčkách, hudbě a večeři ve dvou... a ono to prostě přišlo samo. Jak je v tom ten pravej, tak to je hned...“
Tak to vidíte; nakonec jí tu nejlepší sexuální výchovu udělal život sám. My můžeme jen zkonstatovat, že už to potřebovala jak sůl. Jinak by u toho psychologa fakt skončila...

Čekáte konec jako v pohádce? Tak to vás zklamu.
Uplynul sotva měsíc, když se jim to, co zprvu vypadalo jako pohádkový románek počínající láskou na první pohled, nakonec rozpadlo jak jádro uranu 238.
„Zprvu to bylo takový krásný... když jsme spolu nebyli, toužili jsme po sobě... jenže čím dál víc jsme se hádali, až jsme přišli na to, že se nesnesem. Toužit po sobě, když se nevidíme, a když spolu konečně jsme, jenom se hádat... to už je fakt lepší, když spolu nebudem.“


No – ale k něčemu to dobré bylo, nemyslíte? Konečně snad někdo odboural tu její psychickou bariéru, která už tak byla sice na spadnutí, ale kterou rozbořit bychom sami kamarádi nezvládli.

poslal anglista, 6.06.2009, 15:15:00, Komentáře (0)

XCII. Mejdan, který nikdy nebyl

To jsem takhle jednou přivezl zase do Brna od maminky extra dobrou bábovku. Cožpak o to, já ji vozím s sebou často, ale tentokrát o předcházejícím víkendu maminku jaksi „chytla pečivá“ a napekla a napakovala mi s sebou rovnou dvě, každou jinou.
Dělím se o ní vždycky, ale tentokrát mi bylo kladeno na srdce, že šetřit opravdu nemusím.
Ovšem starej Procházka, kterej si nikdy nebere v tomhle ohledu servítky, na tom tedy rohodně šetřit budu...
Nejen bábovkou, ale tož i jídlem jsem byl napakován, a představte si, má to zmizet do tří dnů.
To sám nemůžu zvládnout....

Hned v neděli ale dostanu úžasný nápad. Proč si nějakou pěknou babu nepozvat na večeři a na pokec? Když už má nějaká menší porcička zmizet, tak aspoň za příjemných okolností.
Nemusím snad ani prozrazovat, že vzhledem k tomu, že Dominika odjela dřív domů, první, kdo mě napadne, je Karča.
„Tak já přijdu,“ slíbí; a dodrží.

„Byla výborná... pozdravuj mamku,“ rozplývá se na odchodu. Ne že by se s mamkou znala, ale je to výraz vděčnosti a chvály.... a nejspíš odkazuje jak na bábovku, tak na večeři.

Na návštěvu se večer nečekaně přece jen dostaví Dominika a ani ji neošidím o ochutnávku.
„Rozmyslela jsem si to... zůstanu do pátka.“ Jako by tušila, co tu mám za dobroty.
Nachytá mě tedy v dost atypickém okamžiku: uprostřed scrabblové partie s Jakubem, který – netřeba zmiňovat  – rovněž dostal ochutnat. Scrabblovnice je ovšem celá vyzděná a my potíme každý tah; nějak se nám ta partie celá zasekala.

„Jé, asi jdu nevhod, co? Rušim?“ zakření se, vidouc naše soustředěné výrazy.
„Ty nikdy,“ ujistím ji a pozvu ji dál. „Stejnak se nám ta partie dneska ňáko celá sere.“
Jakub jen beznadějně souhlasně pokývá hlavou.
„No protože jsem přišla,“ zašklebí se Dominika ironicky. Naráží tím na moment, kdy jsem se ji rovněž snažil pro scrabble nadchnout, leč partie se nám přesně takhle podobně nevyvedla. Od té doby o sobě věčně prohlašuje, že nosí scrabblistům smůlu.

Jakub se na odvetu ukecat nenechá – holt se musí ještě učit. Tož s Dominikou osiříme.
„Já budu taky muset za chvíli jít,“ oznamuje Dominika smutnou novinu. „Ale mamku pozdravuj. Bábovka byla výborná. Máš mamku šikovnou...“
Tu se ve mně ozval ekonomický duch. Říkám si, vzhledem k tomu, kolika babám ještě nabídnu a k tomu, že mi tutově řeknou totéž, je finančně zcela nevýhodné něco teď mamince psát.
Taky že jo. Cestou od Dominiky totiž zkejsnu u Katky, a jelikož krabici s bábovkou držím stále v ruce, nabídnu jí rovněž.

V pátek ještě, počítám, potkám v menze Petru, ale napíšeme mamce už dopředu, ať na to zítra v balícím a odjezdovém ajfru nezapomenem.


Nemám ovšem ani šajn, že ekonomická shrnující JEDNA textová zpráva, kterou pošlu, dostihne mamku právě na mejdanu v rozjařené dámské společnosti.

„Holky, poslouchejte, to je teda hotovo.
Bábovka byla výborná. Pozdravuj Tě Dominika, Karča, Petra, Katka... von tam má normálně BABINEC... a krmí je tam MOJÍ BÁBOVKOU! VRCHOL!!!“

poslal anglista, 5.04.2009, 22:48:00, Komentáře (0)

XCI. Striptérka a technický problém

Vzhledem k vaší neustálé strnulé poloze za kompem není divu, že vás občas přepadne touha někam si vyrazit se odvázat. Nejlépe ve společnosti, ale když ta se nesežene, vem to čert. Aspoň se člověk přiměje navazovat kontakty a známosti, i když je fakt, že jsem na tyhle povrchní diskoškové vztážky nikdy nebyl.
A tož se čas od času seberu a vyrazím na Šilingrák do Two Faces.


„Co studuješ?!!!“ zařve mi do ucha spolustolovník, respektive spoluchlastovník u stolu. Jináč to tu holt nejde, anžto tu muzika jede na plný koule a moc byste si tudíž nepokecali.
„Anglistiku!!!“
„Cože?!!!“
„Anglistiku, vole!!!“ zahuláká mu do hlemejždě vedle sedící kolega, který líp slyšel. Nato propuknou v hurónský smích. Proč, vyjde najevo, když se jich na oplátku optám na totéž.
„Telekomunikaci!!!“

Přidám se ke jejiích řehotu nonverbálně vyjadřujícímu fakt, že o škole si asi moc nepokecáme.
Nebo že by přece? Když už nemáme nic společného, pak aspoň geograficky:
„Tak to máš školu kousek vod mejch kolejí!“ zakřením se. Fakulta elektrotechniky a komunikačních studií VUT je od Tvrdek skutečně za rohem.
„Tam jsou ňáký koleje...?!“
„Jo. Tvrdýho!“
„Jak?!“
„Tvrdýho!!“

Odpovědí je mi opět salva hurónského řehotu.
„To jako, když ty koleje zakládal, tak ho měl tvrdýho, nebo co?“
„Mno, to asi jo...“
Vykládat jim tady u piva, že je ulice a kolej pojmenovaná na počest profesora FF umučeného za Druhé světové v koncentráku v Matthausenu, by totiž bylo to nejabsurdnější, co bych mohl v této atmosféře udělat.
Jako bychom to tušili, rázem všechno utichá. Na scénu přichází v programu avizovaná striptérka; to je dost.

Se svými poněkud ostře řezanými rysy působí trochu jak Amazonka. Jinak špatná nebyla, ovšem způsobí mi šok, kdy si to v rámci svých tanečních kreací namíří přímo přede mě.

Nebylo to totiž poprvé. Zjevně se jí asi líbím, a tak mi chce prokázat čest a natočí se ke mně zády. Já mám být tím vyvoleným, kdo jí pomůže sundat podprdu.
No to si teda vybrala šikulu.

Nebudu to protahovat – přiznávám to nerad a nechci dělat ostudu proslulým trutnovským továrnám na ženské spodní prádlo, ale... prostě jsem si s ní neporadil.
Sorry. Tohle mě Joli neučila.

_ _ _


Ti z vás, kteří se děsí, jak hluboko jsem to klesl, když mě tak často vidíte ve společnosti Katky, bezkonkurenčně největší šeredy z Dominičina poschodí, tož se děsit přestaňte. Nic spolu nemáme, jen se občas u sebe stavujeme na kafe a na pokec. Zaujalo mě její zvláštní charizma, kterým i přes svoji nesympatičnost oplývá, a brzy zjistíme, že si máme hodně co říct: studuje na peďáku výtvarku a její výtvory, kterými má obvěšený celý pokoj, tedy stojí za to.
Větší úchylnosti jsem v životě neviděl, leč technicky téměř dokonalé.
Její spolubydlící, která dorazí na kafčo s ní jako bodyguard, si s ní rozumí jako duchovní sestra; celou dobu se ty dvě báby škádlí, přičemž si ona spolubydlící klade za cíl vyloudit z Katky její proslulé herecké grimasy.
Je totiž až neuvěřitelné, jak zombie Katčina typu ovládají umění udělat ze sebe zombie ještě stokrát větší.
Katka není na svém poschodí nikterak zvlášť oblíbená. Oblažuje celé patro hlasitou hudbou a její pokoj není k přehlédnutí – pomalovaný divokými šílenostmi.
Jak to všechno vím? Inu, bydlí ob pokoj od Dominiky a párkrát jsem se u ní stavil na čaji.

Jdu takhle jednou od týhle „umělkyně“, jak ji mezi sebou s úsměškem přezídváme, a narazím na Dominiku. Má ve zvyku chodit na oběd taky na poslední chvíli, než přestanou vydávat objednávky, a tož se dohodnem, že spolu vyrazíme do menzy.
Netuším, že tu má dojít k zásadnímu setkání.

„Tak na tohle jsem čekal – až vy dvě se potkáte,“ vítám příchozí Petru. „Až seznámím dvě moje nejmilejší kamarádky.“
Jak řeknu, tak taky učiním. Jenže jelikož Petru zanedlouho odtáhne jako tradičně ten její idiot, zůstaneme nakonec s Dominikou opět sami. Dojíme, pokecáme u piva a sebereme se společně zpět na kolej.

Doprovodím ju až k pokoji – oproti loňsku zas o poschodí výš  – a očekávám, že se jako obvykle vřele rozloučíme a poputujeme za obvyklými nočními aktivitami, tedy v jednom případě spát, v druhém případě na šachy.
To se ovšem platu. Dominika zasune klíč, zjistí, že na pokoji nikdo není, a za šibalského zákřenu shodí svršky.

„Pojď.... rozepneš mně podpsenku.“

To je teda labyrint.

"To je ten nejjednodušší typ... ukážu ti další. Příště budem pokračovat..."

.. to by člověk neřek, z ajkých pohledů není zkrátka nad to mít dobrou kamarádku... zaučí vás i v těchto ryze technických problémech.

poslal anglista, 1.03.2009, 19:18:00, Komentáře (0)

XC. Chladná rána mezků u kompjútrových mozků

Zvláštní je, že když mi dala šéfka na výběr, zda chci učit začátečníky, či pokročilé, svou jednoznačnou a horlivou odpovědí jsem jí spíše ulevil. K mému překvapení se totiž všichni Zuzanini klienti podřízení povětšinou raději vrhají na výuku lidí se spíše poskrovnými znalostmi jazyka.
Brzy jsem však dospěl k nemilému zjištění, že se k „mírné pokročilosti“ mnozí lidé hlásí jen kvůli svému image a proto, že nechtěli sami před sebou vypadat jako blbci. Ovšem nepředbíhejme.


„Kdybyste to nemoh najít, zavolejte jejich šéfovi; je to velmi příjemný člověk, on vám poradí,“ dá mi telefonní číslo na jejich hlavu. Hlavu plnou kouzelných nápadů, která se ještě ke všemu jmenuje Šamánek.
Nelamte si hlavu, hlásá heslo visící hned v areálu firmy. Myslí tím s tvorbou dárkových a reklamních předmětů, na něž je zaměřena. V tom případě jim jdu na ruku – chcou-li naznačit, že od lámání hlavy jsou tu oni, se mnou jako s učitelem o tuto činnost mít nouzi rozhodně nebudou.

Montéři kompjútrů – říkáte si asi, stejně jako teď já, chtělo by to učit taky nějakou pěknou ženskou.

I to se mi splní; hned v pondělí další týden půjdu na zkoušku učit do salónu ke kosmetičce Jarmile Odehnalové.
Vstoupím: v ostrém kontrastu ke chladnému kovu montérů písíček mě zde přivítá báječná omamná vůně kosmetických přípravků a – co si můžu přát víc? – má oblíbená irská relaxační hudbou v podání Loreeny McKennitt.

„Jé, Loreena McKennitt... tu miluju,“ uklouzne mi, sotva stačím pozdravit. Takže ještě ani nezačnu učit, a už si domlouvám, že si od ní všechny alba vypálím... mám totiž od ní doma sotva tři.
Jarmila je moc sympatická a hezká žena, leč varuje mě předem, že je dřevo a že do ní nic nedostanu. Načež se stejným úsměvem odpovím, že dřev už jsem učil spoustu a s úspěchem...
Její kolegyně Marcela je ovšem ještě hezčí, ba krásná mladá bruneta s velkýma magickýma očima a poněkud chladným pohledem v nich, s nímž bude naše hodiny špikovat ironickými poznámkami. Paní Irena, třetí její kolegyně, bude coby starší dáma jejich vnady kompenzovat, abych se z toho nezbláznil.

Všechno se to dohromady ve vteřině smrští do jedné věty, terá mi proletí hlavou: tady chci učit.

„Ale varuju vás, nikoho natvrdlejšího jste ještě neučil,“ usmívá se paní Jarmila. Vzápětí zjišťuju, že do „mírné pokročilosti“, k níž se oficiálně hlásí, mají vskutku ještě daleko. Ale což – takové příjemné učební prostředí hned tak někde nenajdu.
„Ale učil,“ oplácím úsměv – netuší, co mám za sebou za úspěšně naplněné štoudve...
Paní Irena se ukáže být pilnou a zvídavou studentkou (o vědomostech paní Marcely, která na tom byla, co se úrovně jazyka týče, jednoznačně nejlépe, ani nemluvím), zatímco paní Jarmila jakékoli obohacení vědomostí s úsměvem tvrdošíjně odmítá. Pokaždé, když ji vyvolám s nějakým dotazem, zkouší se z něj nejprve všemožně vykroutit. To mě ovšem ještě nezná – diplomatickou cestou z ní nakonec vždycky dostanu, co chci...

Kurz má oficiálně za měsíc končit, ale dámy se společně s novým přírůstkem panem Vítězslavem rozhodnou táhnout to se mnou dál.

„Vy to máte takový živý, nám se to s váma líbí.“

Ne všude měli takový názor. Na „zkušebnou“ mě šéfka poslala k jednomu supernáročnému klientovi, který přede mnou vyhodil už asi pět lektorů.
Aspoň mám útěchu, že jsem už šestý v pořadí.
Jenže nevýhodou holt bylo, že na ten v budoucnu případ šéfka pamatovala a kazil mi image.
Dvojice úředníků, za nimiž jsem mastil učit rovnou z kosmetického salónu – maje to opravdu na knop -, nebyla nic extra; co jsem na nich však ocenil a po session v kosmetickém salónu se na to těšil, bylo, že mi uvařili kafíčko. Po vojně s natvrdlou ženštinou něco, co člověk opravdu nutně potřeboval...
Na koleji se honem unavit šachovou partií s dědkem a spát – zítra se vstává v pět. Jako každé úterý a středu, neboť mě od sedmi čekali oni montéři písíček.
Jelikož ani je jsem neošidil o své kreativní „větičky“, byl u nich i přes ranní únavu srandy kopec. Když využiju, stejně jako tehdy u Pavla a Vládi, k demonstraci rozdílu mezi zájmeny some a any oblíbené She would sleep with just anybody – Vyspala by se opravdu s kýmkoliv, sesypali se svorně v záchvatu hurónského smíchu, načež do toho kdosi z nich prohodil: „Nemáš na ni číslo?“
Ano, vzhledem k mému mládí a malému vzrůstu mi občas zatykali. Nechal jsem je při tom – rozhodně lepší než strohá formální atmosféra.

Shora uvedené jsem si pochopitelně mohl dovolit rovněž proto, že šlo o skupinu výhradně mužskou.
Dnes ovšem nadešel soudný den.

„Dobrý den... chtěla jsem se zeptat, jestli nemáte volno ve vaší skupině...“


Mně se něco stane...

... takovou krasavici jsem už dlouho neviděl.

Slečno, Vás bych sem narval, i kdybych si měl pro nedostatek místa zřídit učitelskou katedru na lustru...


„Kterým směrem jedete? Jsem tu autem, mohla bych vás vzít aspoň do Židenic.“

Slyšíte to taky?

Jo...? Takže se mi to nezdá!

Ta víla, ten anděl, ta bohyně mě vezme kousek autem... několik nezapomenutelných minut se budu moci vpíjet do její okouzlující tváře s něžným profilem mořské panny...



„Tak tady už vás asi vyhodím, do města se dá dojet trojkou.“
„Tak se mějte krásně... a děkuju moc...“

Jako zfetovaný vylézám z auta a zabouchnu dveře.......

... ostrá bolest mi projede rukou a rázem mě snáší zpět na zem.
Již ne jako ve snách, ale zcela probuzen zírám na jedno velké tratoliště krve na mém palci a unikátně fialový odstín jeho nehtu, který by mi kdejaká parádnice mohla závidět.
Vydrží mi ještě dobrých půl roku poté a získá mi houf nadšených posluchačů této neuvěřitelné historky, která by se mohla jmenovat zcela typicky Cherchez la femme... zrovna jako tehdy před třemi lety, ještě v prváku, kdy jsem cestou z nádraží na kolej, ohlédnuv se zmámeně za krásnou ženou, nepřítomně upustil tašku plnou nového čistého běloskvoucího prádla, která se následně překotila a prádlo do posledního kusu skončilo ve špinavé kaluži na silnici...
To nejlepší však ještě má teprve přijít. Jako v mrákotách se dopotácím do lékárny, kterou mi do cesty pošle samo nebe. Lékárnice se nad zkrvaveným palcem pousměje, jako by to nic moc nebylo, ale usoudí, že je přece jen dobře, že jsem tady, jelikož to, když už nic jiného, potřebuje dezinfekci.
S ní to vypadá ještě parádněji – rudej jak komanč a nehet ještě o odstín fialovější než předtím...
„Nechcete na to obvaz?“ radí magistra, aby z toho měla aspoň nějaký zisk. Nakuká mi, jak je to určitě nutné, a prodá mi balení za patnáct kaček.

Čili přesně tolik, kolik bych bejval dal za lístek na tramvaj...


Ještě tentýž večer večer mi dojde radostná textová zpráva, že ve firmě zažádali o výměnu lektora. Důvod je mi záfhadou. Když se v mých hodinách tak skvěle bavili – ale co, odpadne aspoň ono kruté ranní vstávání. Všechno zlý pro něco dobrý. Aspoň se donutím pořádně máknout na bakalářce.

poslal anglista, 9.02.2009, 2:42:00, Komentáře (0)

LXXXIX. Politika opozice čili Trapná antikampaň

Určitě vás zajímá, když už se konají volby, jak to bylo se Standovými protikandidáty. Byli zhruba tři, ale jen jeden se zmohl na nějakou propagaci, a byl by udělal lépe, kdyby se na to bejval vyprd.
Svoji kampaň totiž milostivě počal až po Stamdivi a koncipoval ji jako velmi „nápaditý“ opak té jeho.

- Nenabízím výlety do přírody
- Nestojím u dveří jako šipka k popelnicím
- ale: ...

... a teď teprve začala propaganda. No zkrátka trapnost nad trapnosti.

Ten chytrák si tím zajistil tak maximálně podporu svých přátel a jedině to mu vyneslo ve volbách druhé místo. Standa pochopitelně vyhrál.

poslal anglista, 1.02.2009, 2:41:00, Komentáře (0)

LXXXVIII. Politika v malém čili velké svinstvo

Jsou lidé mezi studenty (...ano, najdou se tam nějací....), kteří nejsou zdaleka takoví dobrodruzi jako já a chtějí si hned od začátku podzimního semestru zajistit klídek a nohy v teple, levném teple studentských kolejí. Kdysi jim na stačilo být v prvních padesáti procentech se studijním průměrem, leč jak šel čas a počet studentů na fakultách se zvyšoval, bylo toto potřeba v kritériích zohlednit a kritéria upravit, či srozumitelněji řečeno tato kritéria ještě více zúchylnit, tak, aby ty koleje zkrátka nedostal skoro nikdo.
Když jste byli jó rozmazlení a chtěli mít jistotu, měli jste možnost dostat koleje z politických důvodů. Zní vám to jako zastara...? Ne, takhle jsem to nemyslel. Robí se to tak, že se necháte zvolit do kolejní rady, která sice ve většině případů hovno dělá, ale kdyby se něco dělo, je to pak aspoň na koho hodit, zkrátka přesně jako v politice.
Na vlastní voči a ruce jsem to zažil už v prváku, kdy ke mně jeden takovej malej politik přiběh. Představil se a začal slibovat pro koleje hory doly, jen abych ho zvolil. Nechal jsem se tehdy přemluvit, netuše, že za nějakých pár let nahlédnu téhle politice přímo do pozadí, či anatomicky řečeno do řiti.

Kandidáta do rady jsme totiž měli i na té naší slavné jedničce.

... ne Metuzaléma, toho ne! Chraň bůh. Ale Standu.

„Hele, co jsme sehnali,“ chlubí se Metuzalém, komentuje fotku, kterou Standa právě otevřel v digitalizované podobě v notebooku. Pamatujete na tu kozatou Slovenu, co se sama podobala jedný velký koze? Ehm, no tak zrovna tu si sehnali, aby s nimi sehrála scénku na schodech, jako že si neví rady, kde jsou popelnice a že vám Standa „vždy ochotně poradí“.
„Chtělo by to nějakou bublinu s textem,“ navrhuje Metuzalém.

Tady vznikl problém, jelikož nikdo z momentálního osazenstva není rodilým Slovákem. Naštěstí moje úroveň slovenštiny je jakž takž ucházející, takže opravím v původně navrhované verzi chyby.

„Standa, kade s tým odpadom, do kelu?“

Poprvé jsem k politice na Masaryčce přičichl v kurzu základů politologie pro nepolitology. No to teda bylo. Říkal jsem si, jakékoliv další rozšíření obzoru v jakémkoli oboru mi může jen prospět – to jsem totiž nevěděl, do čeho jdu.

První podmínkou pro absolvování bylo napsání seminárního eseje. Jako vždy neodolám svým beletristickým pokušením, bláhově se domnívaje, že to suchou esej uživí a bude jedině k dobru, stejně jako se tomu ukázalo být ve všech sotatních seminářích.
To jsem ovšem neznal politology, že...

Seminární práce nepřijata. Určen nový termín.

Takže recept jasný: vypustit všechny pokusy o humor, vyškrtnout oživující jazykové konstrukce. Jen tak mimochodem cituji stanovisko politologů k těmto mírným pokusům o humor: „...především pak je vaše esej vulgární, umírněte svůj jazyk.“


... raději no further comment, že.


Vypustím tedy všechno, co mohlo humor, či po politologicku „humor“ připomínat a přečetl si novou verzi. To se nedá číst, ušklíbnu se. I s mamkou se na tom shodnu. Ovšem když se to těm byrokratickým hybridům líbí...
Nicméně milostivě ji přijali. Uf.

Když už nic, utvrdili mě v jednom. S politikou, byť jen její minimalizovanou podlézavou kolejní formou, nechci nikdy nic mít. I kdyby mi slibovali hory doly...

poslal anglista, 3.01.2009, 13:54:00, Komentáře (0)

LXXXVII. Nervy, jeřáby a krása

Nejspíš si říkáte, zápočtové minimum splněno, tak co tam teď asi tak v tom Brně ten maník pořád dělá? Celou dobu na medině spisuje bakalářku? To ať si vykládá králikům...
Ano, dobrá, samozřejmě že ne, to bych se tam z toho bejval zcvoknul. Naložil jsem si ale spoustu lidí na doučování, tedy já ne, podal jsem si inzerát a oni se ozvali postupně sami. Mimo Vládi a Pavla se jedná o různorodou plejádu lidí – nejradši mám čtvrtky, kdy se scházíme pravidelně po večerech v Pomalém baru naproti Tvrdkám u piva s nádhernou blonďatou socioložkou Lenkou a řešíme právnickou angličtinu. Právnická hatmatilka je ovšem na hranici srozumitelnosti i v češtině, a tak se u toho vždycky spolu upřímně nachlámeme.
Já na blondýny moc nejsem, ale Lenčin přirozený šarm a roztomilé manýry dostanou prostě každého.
Ona je taková miloučká, hezoučká, já bych po ní za to nejradši ani nic nechtěl, křením se, vyprávěje o ní mamce.
„Vopovaž se!“ upře maminka oči v sloup v domnění, že to snad myslím vážně a že bych nejradši u Lenky doučovací taxu zrušil.

Rovněž ve čtvrtek, tenokrát večer, pro změnu fištím za Pavlem a Vláďou do cikánského hnízda. To vše je v podstatě odměnou  – odměnou za nervy, jež tomu předcházejí.

Řeč je o úterním odpoledni a gymnaziálním studentíkovi, kterého doučuju pro změnu v tuto dobu a jenž je – jedním slovem dřevo. Mohl si, hošánek, gratulovat, že natrefil na někoho s tak železnými nervy, jako mám já (který ovšem zas pro změnu netušil, že na ně za nějaký ten pátek bude pobírat invalidní důchod). Co jste probrali za látku jednu hodinu, mohli jste s ním probírat příští sezení znova – dřevo bylo přímo dubové. Aspoň jste nemuseli vymýšlet náplň lekce...
Bylo to s tímto tvrdým Jakubem trochu naknop  – jakmile skončíme, doprovodím ho tradičně na zastávku a sám taky naskočím na trolej, jen v opačném směru než on. Svištím totiž do Nového Lískovce, kde už mě s napětím očekává pan podnikatel inženýr Melkes, obchodník s jeřáby, sláva jehož firmy sahá daleko za hranice. Toho opustila před časem jeho věrná učitelka angličtiny, s níž to „táhl“ asi pět let, než se mu zdejchla do ciziny. Doufal jsem, že ho můj styl chytne podobně jako styl oné dívčiny, ač jak se brzy ukázalo, jsou si podobné jako nebe a dudy.
Ale stalo se. Na moje „větičky“, ač tentokrát suše profesní, se vrhal jako lev na souboj a s vervou s nimi bojoval, a div mě to nedojalo k slzám, když jsem viděl, jak kdykoliv jsem ho upozornil na chybu v jeho vypracování, je sám na sebe upřímně naštvaný, že chyták neodhalil.

Zkrátka a dobře, práce sice dost, ale pořád mi z toho vycházely pondělky, středy a pátky volné. Co s tím? Přece je celé nestrávím nad bakalářkou. A tož jsem se jako správný penězi neoplývající workoholik začal shánět po kšeftu. Jako na zavolanou objevím na medině inzerát soukromé jazykovky shánějící angličtináře. Bezva, jasám, aspoň něco pozitivního v životě.

Zuzana Gurská, zakladatelka oné jazykovky, byla nebesky krásná mladá vysokoškolská studentka a na naší první schůzce vítala upřímným stiskem ruky. Odvedla si mě na „křest“ do jistého nejmenovaného nádražního pajzlíku, v něž má ve zvyku rozdávat výplaty, a u oroseného půllitru mě hned zasypala nabídkou kurzů, které bych mohl vyučovat.
Zní to ideálně? To asi proto, že jsem nezmínil hlavní ouvej...
... kurzy začínaly v sedm ráno, a to v těch nejzazších brněnských pérdelích, jaké si dokážete představit.

Ovšem co bych pro takového křehkého tmavovlasého andílka neudělal. Ač se v koutku duše děsím, už se vida, jak natahuju budíka na pátou, nedovolí mi to otřást filmovým úsměvem, který jsem již od první chvíle setkání s mou budoucí šéfkou nasadil, abych si omračující krasavici naklonil.
A právě na něj se ona odkáže, končíc naši první schůzi naprosto umrtvujícím dotazem:

„.... býváte někdy smutný...?“

poslal anglista, 9.12.2008, 2:36:00, Komentáře (0)

LXXXVI. Mikrobiologicko-anglistické konference v útrobách cikánského ghetta

Při své návštěvě v Kérkonoších se onen mikrobiolog Pavel, jehož David přitáh s sebou, mezi řečí nenápadně dotázal, zda doučuju angličtinu.
Horlivě přikývnu a dychtivě se ptám, zná-li snad někoho, komu bych mohl posloužit. Načež se zakření a záměrně liknavě zvedne ruku.

„...Ty?“
Vzhledem k jeho dvěma doktorátům to zní až neuvěřitelně, leč Pavel měl s jazyky vždycky problémy. Anglicky umím, ale když přijde na konverzaci, nedám dohromady větu, svěřoval se mi.

A tak jsem poznal jeho tradiční bydliště přímo ve střevech Cejlu, nechvalně známé hlavní třídy v Zábrdovicích obydlené převážně cikány. Když kdysi před léty tuto šílenou nabídku bral, lákala samozřejmě především pohádkově nízkou cenou nájemného a výhodnou polohou v centru. Avšak vzhledem k výše uvedeným zkušenostem dal od ní každý ruce pryč...

„No to si užijete, jestli od něj chcete doučovat,“ ucedí k němu moje maminka se zákřenem, neboť s tím má bohaté vlastní zkušenosti. „Až vám bude dávat na překlad věty typu Nekupuj ty kondomy, ona ti stejně nedá ...“


Pavlův spolubydlící Vláďa když slyšel, že se bude doučovat angličtina, okamžitě se přiřítil, že chce taky. To ještě nevěděl, co ho čeká za šou...

_ _ _


A říkám to pořád – buďme k sobě upřímní, lidi, jinak to nikam nedotáhnem a vidina plodné spolupráce bude v pérdeli. Pětkrát (počítal jsem to) jsem se jich musel optat, můžou-li do budoucna lekce probíhat jako ona úvodní, a čtyřikrát mi to horlivě odkývali... než z nich vypadlo, že by to chtěli asi přece jen trochu jinak. A tak jsme se dohodli na tématických okruzích braných podle neblaze proslulé učebnice Advanced Conversation Practice dr. Jarmily Fictumové (které mimochodem vděčím za nejužitečnější seminář do života, který jsem za celou dobu studií absolvoval), podle barvy svého přebalu a své náročnosti s oblibou přezdívané „zelený peklo“. Ovšem druhou hodinu ze dvou jsme ponechali beze změny – jelikož moje věty na překlad, před nimiž hochy má maminka varovala, se těšily značné oblibě. Pavla i Vláďu těšilo – budu-li je citovat -, jak jsem do svých modelových vět vedle humoru dokázal vpasovat jak probírané konverzační téma, tak diskutovaný gramatický jev. Ovšem obsah byl více než nekonvenční, což udržovalo jejich beztak neutuchající pozornost.


„Nejvíc mě odďálo tohle,“ šklebil se Pavel a zadeklamoval:
„Minulým časem průběhovým vyjadřujeme rovněž děj, který probíhal jako pozadí pro děj následující. Například: Slunce svítilo, ptáci zpívali a podprsenky se pohupovaly ve větru.
... ty vole, ty bys měl vydat učebnici anglický gramatiky.“

Ve svých cvičeních se neustále opakovaly zároveň věci staré – a chvíli jim trvalo, než zjistili, že údajně „neznámá“ slovní zásoba, jíž je ve cvičeních mučím, se ve skutečnosti vyskytuje ve výkladu gramatiky jen o stránku výše, takže nemusejí šuchat ve slovnících.

Největší odměna – větší než ta finanční, s níž jsem to opravdu nepřeháněl, spíše naopak – mě však teprve čekala.

„Jestli nespěcháš, my tě nevyháníme.“

... a vytáhli extra spešl domácí pálenku.

To neměli dělat. V zájmu čilé konverzace a bujarého pití jsme si ani nevšimli, že odbila půlnoc a že bychom tedy v zájmu zachování dobrých sousedských vztahů měli pitku ukončit.

„Moment, podívám se na řád... hm, rozjezd ti zrovna ujel,“ hlásí mi Pavel zbytečně, jelikož odpověď by byla tak jako tak stejná: „To je fuk, stejně jdu pěšky.“

„Ty jo, myslíš, že dojdeš po svejch?“

„Jasně. A čerstvej vzduch mi jenom prospěje.“
„To je fakt.“


Pomohl opravdu výborně, leč druzí o tom soudili poněkud jinak. Potá co jsem, již úspěšně dosáhnuv kýžených kolejí, za bujarého smíchu potkal na chodbě Karču a dal se s ní do řeči, podezřele se usmívala, a když jsem se na ni při odchodu počal vrhat, že ji upřímně obejmu, osočila mě s týmž roztomilým úsměvem, že jsem „opilej“. Tak nevím...


_ _ _


... a dostáváme se k přítomnému času prostému. Přítmoný čas prostý (present simple) vyjadřuje činnost, která se pravidelně opakuje. Například:

I wash my satin sheet every morning...

Každé ráno si peru své saténové prostěradlo...

... because I jack off every night.

... protože si každou noc honím péro.


Nebohá má milovaná slavice Martina McBride když před pár lety nazpívala starý countryový hit Satin Sheets (Saténová prostěradla), netušila, k čemu mě za nějakou dobu v mé doučovací branži inspirují.
... a jak už to tak bývá, ono frázové sloveso do života, jež jsem je právě naučil, ihned neváhám užít ve větě, klada důraz na rozlišení obou přítomných časů:

- Jime, máš dámskou návštěvu. Doufám, že si zrovna nehoníš péro.
- Ať jde dál. Je osm večer. Péro si honím až o půlnoci.


Jak šel čas, vytvořil jsem v milovaných cvičeníčkách stálé postavy jako například onoho neúnavného masturbanta Jima, který nemaje žádnou vážnou známost, se obklopuje partou přátel něžného pohlaví, či asertivního homosexuála Libora, který se neustále marně snaží vetřít Jimovi do přízně; nebýt toho, že se Pavel po půlroce rozhodl odstěhovat zpět do své rodné Plzně a dát před mastně placeným, ale namáhavým flekem vědce-embryologa přednost hubenému, ale daleko pohodovějšímu místu učitele biologie na gymnáziu, byl by do seznamu legendárních postav ještě přibyl švédský imigrant do Ameriky Sven Hotovsson, leč na něj se už nedostalo.


Pavel coby embryolog tohoto měl dost i v práci. Ve výzkumném ústavu, kde pracoval, se často zaobírali umělým oplodňováním, no a aby k němu získali nějaký ten matroš, to jest samčí pohlavní buňky, měli pro zájemce zřízenou speciální místnost, jíž „mezi námi děvčaty“ (...teda tady se ten idiom fakt asi nehodí) říkali „honírna“.
... takže jsem se mu v jistém smyslu i trefil do profese – co si přát víc?

Děkuji ti za cvičení, dočkal jsem se ještě ten večer mailu. Opět jsi nezklamal s výběrem vhodných vět, chlámal jsem se tomu docela dlouho, Pavel.
P.S. Péro si honím o půlnoci.

poslal anglista, 1.12.2008, 3:46:00, Komentáře (0)

LXXXV. Další večeře: Guy de Maupassant a slovenská identita

Když de Maupassant psal svoji později světově proslulou povídku Kulička, netušil, že tím vytvoří buditelské označení jednoho nárůdku uprostřed Evropy, který navíc v té době formálně ještě ani neexistoval, natož ve světovém povědomí.
Když totiž o nějaké to století později vyjde dílo ve slovenském překladu, zjistí zdejší cizí imigranti, že jde o jedno z nejnemožnějších slov ve slovenském jazyce vůbec.
Už jste si nejspíš domysleli, že vám tu nehodlám převypravovat francouzské literární dějiny, ale že to pravděpodobně bude souviset s některým z dalších témat našich kolejních hovorů H v rámci pokoje.
Opět správně. A jak už rovněž nejspíš tušíte, Roman se tu – jak jinak – válí na posteli nad rozevřenými skripty a učí Martina slovenskou podobu názvu této povídky vyslovovat.
„Gulôčka,“ pokouší se Martin marně už asi pošedesáté s křečovitým zákřenem a výrazem pobaveného mučedníka.
„Nie, nie, nie,“ pokračuje mučitel v prudění. „Takto nie. Je tam mäkčené el, pak o s vokáňom – musíš to troške poválať po jazyku.“

„Gullllllôčka,“ válí Martin, seč může, a Roman má o důvod víc k pro změnu jinému válení se – mimo to, že celej den nic jinýho nedělá, se nyní ještě válí smíchy.
„Ešte sa čuduješ, prečo ste nás v dobe rozdelenia republiky volali gulôčky?“ chechtá se Roman. „A my Čechy zase volali řeřichy.“ Obě dvě ř schválně zdůraznil a chudák se při tom slově celý poprskal.
Ještě že nemá dostřel až ke mně.

Teda přátelé, jestli se tady s těmi prduchy jednou v klidu navečeřím, tak normálně vyvěsím prapory. Zatím mám večer co večer co dělat, abych do sebe vůbec něco vpravil a nezakuckal se při tom smíchy.

poslal anglista, 23.11.2008, 11:01:00, Komentáře (0)

LXXXIV. Cesta k Bohu a smíchy se pochcavší medik

Bůh je všude kolem nás a miluje nás svou ohromnou, vesmírnou, bezpodmínečnou láskou. Konečně přišel někdo, kdo nám to dal na vědomí a poslal k šípku všechny vize „trestajícího“ boha po staletím nám vtloukané církví.

Proč tu o tom melu? Inu, právě se u nás na pokoji zapředla diskuze na toto téma. Valím voči, vida, že Martin je se shora uvedenými fakty rovněž dobře obeznámen. Živě rokujeme, Roman na své slavné posteli nepřestává tupě čučet do skript, zatímco my dva s Martinem se věnujeme daleko smysluplnější činnosti, a sice večeři.

„K Bohu může přece každej, na to nemusíš bejt bůhvíjakej kněz.“
„Známá věc.“
„Má to ale jeden háček,“ filozofuju s hubou plnou té své obávané cibule, „nesmíš k Němu chodit nadrženej...“
„To je jasné. Proč by jinak církevní hodnostáři žili v přísné askezi?“
„Sám s tím mám zkušenost. Spojil jsem se tuhle s Ním narvanej jak vopičák – a vokamžitě mně shora přišla zpráva – buďto si vyhoníš péro, anebo ke mně nechoď.“

Vtom Roman, který, jsa zahleděn do skript, dosud jen pasivně naslouchal, náhle počne měnit barvy. Zrudne jak rak až za ušima a počne se vášnivě chlámat, cedě při tom nesrozumitelně cosi o mém servítky si neberoucím charakteru.

„Roman!“ okřikne ho Martin s úšklebkem. „Budeš lékař. Něco takového by tě vůbec nemělo rozhodit...“

Ale kdepak s tím na Romana. Tlemí se a tlemí, až se za břicho popadá...

poslal anglista, 23.11.2008, 3:18:00, Komentáře (0)